Naším přáním není vás jen zásobovat informacemi o herních klasikách, ale zároveň sdílet informace i o hrách současných, které jsou nějakým způsobem spojené s dobou zlatého herního věku. To se týká i případu hry Horace, která ač je z data vydání roku 2019, je retro už díky pixelovaté grafice na první pohled, jenže zdání klame, Horace má v sobě takového potenciálu, aby dokázal oslovit všechno publikum a vůbec jeho devizou není jen pixelartová grafika. Je velká škoda, že se hře nedostává takové pozornosti, které by si zasloužila, o čemž jsem se já ostatně sám přesvědčil na vlastní kůži a vyprovokovalo mě to aspoň k tomu, abych vám sdělil, o jak vybroušený klenot se v tomto robotím káčátku skrývá.
Jenže to vezmeme popořadě a to tím, jak já osobně jsem se k Horacovi dostal a že to bylo vlastně dílo náhody. Určitě víte, že „zlý Epic“ rozdává hry zdarma a do nadílky někdy kolem listopadu minulého roku přibyl i zrovna Horace. Pod vědomím, že si hru tak trochu nuceně „claimnu“ a pak ji nikdy nenaninstaluju, mě mělo taky spíše vytrestat, abych takovéto chyby už nedělal. Při jedné nedávné herní seanci jsem si z dlouhé chvíle vybíral, jakou hrou bych si zpříjemnil čas při instalování různých updatů nebo v době vynucených „idle“ momentů, projížděl jsem tedy vzkvétající knihovnu v Epicu (připadám si jako kdybych psal obřadní recenzi jako třeba Andrej na Dungeon Mastera 2… hehe) a moje volba padla na to, že si nainstaluju právě Horace. To jsem ještě nevěděl, že Horace přes svou retro tvář skrývá přec tucet GB dat ke stáhnutí. Vědět to, tak bych si to ještě rozmyslel, ale když už jednou něco načnete, měli byste to dopít (to mi připomíná, nechce mi někdo donést pivo?). Tak jsem tedy Horace nechal nainstalovat a zkusil jsem si ho zahrát.
Už v menu při krásně depresivním zátiší a po povedených prvních krůčcích, kdy jsem zjistil, že tady asi budou hrát postavy, dialogy a samotný příběh výraznější roli než je u platformovek zvykem, jsem začínal pomalu tušit, že tohle bude něco propracovanějšího než jen obyčejná skákačka. Stačilo ještě pomrknutí na doby herního pravěku v podobě Tennis for Two a řekl jsem si po zlomové záchraně holčičky, že v tomhle stojí za to pokračovat. Samozřejmě jsem pak hru na kratší dobu odložil, ale už s vědomím, že se k ní zaručeně vrátím. Než budu pokračovat, tak je samozřejmě logické, že si trošku rozeberme to, co vlastně Horace je, protože zatím jsme toho moc nezjistili.
Ačkoliv se mi námět vyloženě líbil, podpořenými vynikajícími ratingy v čele s titulem “the best platformer of 2019”, tak jakožto normální hráč, který má velmi vratkou trpělivost, bych si zřejmě hru spíše prošel na YouTube, ale pak jsem se musel zastydět. Na druhou stranu to kritizuju a pak po několika nepovedených pokusech, hra poletí z disku? Já, který dokázal dohrát několik soulsovek jsem si taky vzpomněl na omílané hlášky jako „git gud“ nebo „never give up“ a zakousl jsem se do rtu a řekl jsem si, že tu hru prostě pokořím. Ačkoli s vědomím, když budu lamentovat a někdy hru hrát i se silným sebezapřením, protože hra jako taková je prostě náročná. Tímto bych vás hrozně nerad odradil – pozor, nebudete si vyloženě rvát vlasy, ale Horace je v tomto ohledu věrný staré hratelnosti, kde jste si hru museli, jak se říká osahat a pokusem/omylem se pomalu dostávat dál, to je vlastně jediná výtka, kterou by si Horace zasloužil. Věřím, že je prostě hodně hráčů, které to odradí, sice tu máme pomocníky jako ochranné štíty, které se vám objeví, když se vyloženě nedaří, ale to nezmění nic na tom, že bez trošku šikovnosti se dál nedostanete. Záleží taky na tom, jak moc máte tyhle hry nahrané, já teda platformovkám moc času nevěnuju, najdou se výjimky jako vynikající FEZ, kterého jsem si užil až tak, že jsem musel mít všechny trofeje, stejně jako Hell Yeah! Wrath of the Dead Rabbit – zkrátka se někdy člověk zakousne do něčeho, co ho až tak na první dobrou neoslovuje… Zkoušel jsem si i takové provařené věci jako Super Meat Boy, ale prostě díky netrpělivosti jsem nebyl ochoten v těchto hrách pokračovat a smířit se se svou nešikovností. Jenže tady mi to prostě kvůli příběhu, očekávání, co mě čeká dál a díky mnoha pomrknutích po všech velikánech na poli filmů, her, hudby… to vám prostě nedá. A v tom tkví síla tohoto díla! A ono to fungovalo po celou dobu hraní! Stačilo se jen uklidnit a já se vždy sunul dál a dál, do dalších kapitol a to jsem si mnohokrát říkal, že tuhle místnost prostě nejde udělat a ve výsledku jsem zvládal stále těžší a těžší výzvy… Tím nejen, že budete mít exastický pocit, jako známe ze souls série, ale budete se skutečně posouvat dál, budete se bavit, budete zocelení na další nejen retro-like výzvy, nostalgicky se budete zamýšlet, budete se smát, ale možná i brečet díky povedenému a rozvětvenému příběhu.
Ono suma sumárum, Horace se těžko popisuje, protože to prostě není obyčejná skákačka, je to i střílečka z první osoby, rytmická hra, plná miniher (které by obstály i sami o sobě)… je to unikát!
Hru si užijí, nejen ti Castlevanií a Controu nasáklí harcovníci, ale skutečně každý si najde něco – hlavně ti z vás, co milují geekovskou kulturu a viděli hafo filmů, hráli moc her a to pozor nejen těch minulých, nějaké to pomrknutí si tady najdou třeba i hráči FEZ. Sice hlavní zaměření je na 80. a 90. léta, ale… Hlavně vnímejte, já určitě ani z daleka taky nemám takový přehled, aby mi žádné pomrknutí neuniklo, ale je to prostě super vzpomínat na všechny ty kultovky, v tomhle patří tvůrcům můj neutuchající obdiv! Spolu se skloubením s velice povedeným příběhem, který by byla škoda prozrazovat.
A tak jsem tedy splnil aspoň malý dluh tvůrcům Horace a dávám za pravdu zahraničním periodikům, že tohle je skutečně po dlouhé době ryzí indie klenot, který by v klidu mohl být vydáván jako AAA titul mezi sériemi jako Call of Duty a další. Škoda, že se mu nedostává takové pozornosti, jakou by si zasloužil, je to skutečně statný vlk v rouše beránčím a teď už je jen na vás, zda budete ochotni mu svůj čas věnovat. Věřte nám, stojí to za to. Já si taky teď začínám trochu víc věřit, že přeci jenom bych mohl i s těmito stařeckými reflexy po trochu repeticích tu Contru dohrát, tak jako za svých mladých let, nebo ne? Nevadí, hlavně, že nás hry pořád baví a že je umíme hrát.
