Pravdou je, že se ta hra takhle nejmenovala. Přeci jenom, která hra se bude rovnou jmenovat s jedničkou za názvem, když se ani neví, jak bude úspěšná? Tedy, pokud nevychází epizodicky, to je pak něco jiného. První díl legendární závodní série se jmenoval Road & Track Presents: The Need for Speed. Divný název, ale vzhledem k tomu, že Electronic Arts v té době (1994) spolupracovala na hře s automobilovým magazínem Road & Track, aby hře dodali věrohodnosti, tak to je pochopitelné. Hra původně vyšla v roce 1994 pro konzoli 3DO a o rok později pro PC. O další rok později vyšla pro PC, Playstation a Segu Saturn Special Edition verze hry. Nás ale zajímá původní verze pro DOS, kterou jsem si kvůli tomuto článku znovu zahrál a zavzpomínal na staré dobré herní časy.
Každý hráč, i když ho závodní hry nebaví, zná tuto sérii, která aktuálně čítá 25 her (pokud budu počítat i nový přírůstek Hot Pursuit Remastered, který vyšel před několika dny) v základní sérii, 4 hry mimo sérii a jednu filmovou adaptaci. Kvalita pozdějších her značně kolísala, ale většina hráčů, hlavně těch starších, se shodne na tom, že první díly byly jedny z nejlepších. A taky přinášely několik zajímavých věcí, které se v pozdějších hrách objevovaly jako novinky. Například koncept hry. Po dravém intru, ve kterém se předvádí nejrychlejší auta té doby, se dostanete do přehledného menu, ve kterém si vyberete herní režim (turnaj, jeden na jednoho, time trial nebo samostatný závod), pak si zvolíte krajinu, ve které budete závodit, a pak auto. V některých režimech máte možnost i výběru protivníkova vozu, ale třeba v případě turnaje tomu tak není. A pak už jenom jedete a snažíte se vyhrát. A popravdě, i když mám nahráno opravdu hodně závodních her napříč několika zařízeními, ponořit se do hraní NFS1 a vyhrání, to dá opravdu zabrat. Silnice tu jsou široké, zatáček málo a většinou nejsou ostré a tak není problém jet většinu hry na plný plyn. Ale stejně tak jedou i soupeři. Proto každé menší zpomalení znamená ztrátu drahocených vteřin a z prvního místa se tak může během chvilky stát poslední pozice, kterou jen tak nedoženete. Tahle hra vám prostě nic nedaruje a vítězství si tak musíte zasloužit.
Po grafické stránce byla hra celkem zvláštní. Modely aut vypadaly věrohodně, prostředí bylo na svou dobu taky přijatelné, ale na trhu se postupně rodilo více a více podobných her, které vypadaly lépe. Namátkou si vzpomínám na Destruction Derby, taky z roku 1995, které navíc přineslo poškozování aut, které tady chybělo. Co tedy bylo tím hlavním důvodem, proč hráče (a mě) tato hra tak bavila a zůstali této sérii věrní až dodnes? Jednak jsou to již zmiňované výzvy, kdy si říkáte, že prostě musíte zvítězit, nebo alespoň překonat ten čas. Pak je tu rozdílné prostředí. Závodíte ve městě, na venkově, v horách, textury se postupně mění, trať začíná být po několika závodech rozmanitější. A nakonec tu máte samotné závody. Zatímco spousta závodních her sázela na závody na okruzích, NFS přišlo s konceptem jízdy z bodu A do bodu B. Okruh tam samozřejmě taky najdete, například jako turnaj v horách, ale spíše sází na cílené trasy. Osobně mám tyto varianty radši, než jen jezdit pořád to samé, ale bohužel hned v dalších dílech od toho série opustila a v pozdějších hrách už to využívala jako doplňky stávajících závodů.
Uznávám, že by se hře už ve své době toho dalo vytknout více, nejen grafika. Hudba hraje jen v menu, ale ve hře slyšíte pouze svůj motor, popřípadě kola během driftování. Motory aut, která vás předjíždí jsou moc dunivá, zvuky se ozývají dříve, než vůbec provedete danou akci (skřípání plechu o svodidla). A další podobné věci, kterých si sice všimnete, ale nějak je neřešíte, protože neovlivňují hru jako takovou. Tady jde hlavně o zábavu, výzvu a pocit být součástí dění. Součástí toho závodu. A to se hře daří a proto se stala nezapomenutelnou.
