Když už jsem v několika článcích zmínil legendu mezi dungeony (čti dungeon crawlery), měl bych taky o ní napsat článek. Pravdou je, že touhle hrou bych měl rubriku zahájit, ale jsou věci, které prostě Lands of Lore 1 mělo lepší a zasloužilo si tak první článek. A taky to bylo svým skoro pohádkovým přístupem ke hře. Dungeon Master 2 je jiný. Jeho esence je čisté fantasy ze staré školy. Pokud bych měl hru přirovnat třeba k nějakému filmu, byl by to Barbar Conan. Taky ne nadarmo se ve hře můžeme setkat s podobnou hratelnou postavou. Ale to už předbíhám, vždyť jsem ještě neřekl nic o historii a dalších základních pilířích hry.
Dungeon Master 2 vydala v roce 1993 v Japonsku společnost FTL Games, jako pokračování starého dobrého Dungeon Mastera z roku 1987. Do Evropy se dostala až v roce 1995 a popravdě byla přijata rozporuplně. Možná to bylo taky tím, že hra vyšla v různých verzích. Pro PC byla hra ve 256 barvách, zatímco třeba na Amize jen ve 32 barvách. Dojem z hraní se tak různil a nejlépe na tom byli uživatelé PC. Podobně na tom byla i zvuková stránka hry. Prodeje bohužel nebyly vysoké, takže jakékoliv možné pokračování bylo předem zamítnuto. Což byla na jednu stranu škoda, ale na druhou stranu žijeme v době remaků a remasterů a různých kickstarterů. A pokud nám hry jako Operencia nebo Legend of Grimrock něco dokázaly, tak to, že hráči ještě o dungeon crawlery mají zájem. Naděje tedy ještě neumírá.
A teď konečně něco ke hře. Jak už jsem zmiňoval, hra je dungeon crawler, což znamená ovládání postav a chůze po čtvercích. Pro představu, jedna šipka dopředu, posun o jedno políčko. Ve skupině můžete být sami, nebo ve skupině. Tu si vyberete ve startovní zóně. Nachází se v nějakém zvláštním sklepení, kde se proberete z něčeho, co vypadá jako kryogenická stáze. Těžko říct, jestli vás do ní někdo zavřel (třeba za pašování kočky), nebo jak jste se v ní objevili, ale popravdě to není pro hru důležité. Trochu nelogické, ale nepodstatné. Každopádně se tu nachází ještě spousta dalších podobných sarkofágů, kde jsou další postavy, které si můžete naverbovat do vaší skupiny dobrodruhů. A záleží jen na vás, jak si svou čtyřčlennou skupinu vyberete. Chcete mít jen válečníky? Nebo polovinu válečníků a polovinu mágů? Zloděje? Jak chcete. Podle toho, koho si vyberete, tak se vám bude ve hře postupovat.
Po výstupu z jeskyně zjišťujete, že jste u nějakého hradu nebo spíše pevnosti. Do které se samozřejmě musíte dostat. Než se tak stane, projdete si pláně a lesy okolo a pak postupujete vzhůru po patrech, až se dostanete k finálnímu nepříteli. Mezitím ale bojujete. A bojujete opravdu hodně a často. Nepřátelé se oživují a hlavně na začátku hry toho budete využívat k posílení postav. To vás samozřejmě nemine. Hra obsahuje prvky RPG včetně bojového systému, kdy postupně posilňujete svoje postavy. A samozřejmě sbíráte nové vybavení, prodáváte staré, kupujete nové, obchodujete a plníte milion různých hádanek. Ty najdete skoro na každém kroku, ta hra je jich opravdu plná. A přitom je podstatně kratší, než první díl.
Paradoxem je, že hra vyšla v době, kdy na trh přišla The Elder Scrolls: Arena od Bethesdy, která na nějakou dobu definovala herní mechanismy dungeon crawler her. Volný pohyb, rozmáchlé vylepšování postav, příběh, questy a další věci. Když se pak člověk podívá na Dungeon Master 2, přijde mu, že hraje nějakou zastaralou hru. To ale nevadí, protože kouzlo této legendy je v něčem jiném. V atmosféře. Hned jak vyjdete z jeskyně do přírody, dolehne na vás ten pocit tajemna. Mýtina v mlze, bouřka s blesky, které vás můžou zasáhnout (což se i stalo – vzpomínám si na hraní během reálné bouřky, kdy do mě ve hře uhodil blesk a já sebou trhnul leknutím, jak jsem byl do hry zabraný), plíživí nepřátelé, tahle hra má prostě vše, co je klišé v běžných hororech. A co dělá hru legendou i po spoustě let? Když na ní můžeme jakkoliv vzpomínat. Ať v dobrém, nebo špatném.
Dungeon Master 2 není geniální hra, dokonce nepřinesla nic nového nebo převratného, jen si vzala vše z toho, co už přinesl první díl, recyklovala to a dala tomu líbivý kabátek. Klasický prototyp dnešních Call of Duty her. Ale pokud se to dobře hraje a dobře to vypadá, tak to není na škodu. Za sebe můžu jen říct, že pro mě je to legenda. Připomíná mi hraní v mládí, to klidné období, kdy se hry vytvářely hlavně pro zábavu, ne pouze pro peníze. A to jsou ty důvody, proč hrajeme…