Kdysi dávno jsem tu psal o svých začátcích s hraním her. Jak jsem začínal na doomovkách, plošinovkách a dungeonech. Ale zapomněl jsem ještě na jeden žánr, kterému jsem naprosto podlehl. JRPG. Pravda, dříve jsem byl původně jenom PC hráč, to ale bylo dáno hlavně dobou, ve které jsem vyrůstal. Mým snem byl Game Boy, který byl v Čechách celkem nedostupný, nemluvě o hrách pro něj. Nemyslím teď cenově, ale i skladově nedostupný. Takže jediné konzolové hry pro mě byly přes emulátor na PC. No, v dospělosti jsem si to pak vynahradil a konzole jsem si dokoupil. Alt to už jsem trochu odbočil od tématu, tak se vrátím k těm JRPG hrám.
Jedny z prvních her, které jsem přes emulátory hrál, byly první díly Final Fantasy od pro mě neznámého studia Squre (později Squaresoft a ještě později Square Enix). Byly to porty z Game Boye, který byl sice černobílý, ale kouzlo her už se na nich dalo poznat. Hráč dostal do rukou čtveřici hrdinů a společně se vydali zachránit krystal nebo svět. Příběhově klišé, ale detailní (alespoň dle možností) grafika, příjemná hudba s chytlavými melodiemi, které se v pozměněných motivech objevují až do aktuálních dílů a hlavně skvělý bojový systém. Tyto aspekty hry se pak promítaly i do dalších dílů, tvůrci si pak hráli s lorem a vás to prostě bavilo hrát. Nebudu lhát, ta série mě naprosto pohltila a JRPG jsem od té doby začal vyhledávat. A i když hry jako Knights of Xentar měly svoje kouzlo, tak ta pravá „posedlost“ začala v roce 1997, kdy vyšlo Final Fantasy VII na Playstation 1 a o rok později na PC. Jelikož mě první generace PS minula, čekal jsem na počítač. A to čekání se vyplatilo.
Vítejte v Midgaru. Obrovském městě, které je postaveno okolo obrovských reaktorů na Mako, energii z centra planety. Tyto reaktory, které sice dávají lidem energii a práci, bohužel postupně ničí planetu Gaia, která tak pomalu umírá. Zde vstupuje na scénu hlavní hrdina hry, Cloud Strife. Bývalý elitní voják z jednotky SOLDIER je teď najatý ekologickou skupinou Avalanche, která bojuje za planetu a společně hodlají sabotovat reaktory. Nic ale není takové, jak se na první pohled zdá a po prvním úspěchu přichází léčka ze strany majitele reaktorů, společnosti Shinra. Cloud a další hrdinové (Barret, Tifa, Aerith, Red XIII) tak musí opustit Midgar a putovat po světě s cílem zachránit svět. A jelikož se nejedná o procházku růžovým sadem, budete cestou potkávat miliony nepřátel, které na vás budou stát frontu, několik ultimátních nepřátel a hlavně Summony. Obrovská legendární stvoření, která ovládají přírodní živly a jejichž útoky často dokážou rozhodnout bitvy. Například ohnivý Ifrit nebo ledová Shiva.
Více z příběhu prozrazovat nebudu a nechci. Je skvělý, spojuje fantasy se steampunkem a moderní technologií, ale nejlepší bude, když si to každý sám vychutná. Taky na to má dlouhou dobu. Pamatuji si, že první průchod hry mi zabral něco málo přes sto hodin, u druhého jsem se dostal přes 80 hodin. No a další hraní se tomu podobalo. Ano, ta hra vám nedá klid. I když budete mít dohráno, stejně budete chtít začít hrát od začátku. A nejen kvůli příběhu. Dalším hlavním aspektem hry je totiž hudba. Nobuo Uematsu je génius. Když nepočítám bojovou melodii, která zní při každém souboji (a která dlouhou dobu byla vyzváněním v mém mobilu), je každá scenérie ozvučená vlastním tématem a každý zvuk je ikonický (pokud jste hráli jakýkoliv díl, ty zvuky prostě poznáte). Jak jsem psal o melodiích z prvních dílů? Nebojte se, poznáte je. Stejně tak poznáte i další věci z předchozích dílů. Od Summonů, po Chocoby (přerostlé kombinace kuřete a pštrosa, na kterém můžete jezdit po světě). To je výhoda her ze série Final Fantasy. Každý díl má sice jiný příběh a jiné zasazení (kromě přímých pokračování), ale pokud jste nějakou hru ze série hráli, přijdou vám občas nějaké věci povědomé, někdy se i usmějete nad něčím známým. Jestli je toto váš první díl, nevadí, máte možnost vše objevovat od začátku.
Final Fantasy VII byla ve své době revoluční hra a stále má své kouzlo. Oproti předchozím dílům, které měly izometrický pohled na svět a hrdiny, sedmý díl je plně 3D. Tedy, alespoň postavy a objekty na dané obrazovce a během soubojů. Pozadí ve městech jsou vesměs renderovaná a statická. Při pohybu po světě už je vše ve 3D. Pravda, postavy sice působí hranatě a špičatě, ale v době vydání to bylo něco nevídaného. A navíc vše plynule běželo i na slabších sestavách. Po technické stránce se tedy jednalo o raritu. Hra poté dostala v roce 2013 novou edici (ze které je video a obrázky u článku) pro Steam a PS3. Později byla ještě vydána na PS4, XONE a Switch. A příběh hry stále nebyl vyčerpán. Když nepočítám základní hru, vyšel v roce 2020 úžasný Remake (který je ale omezen zatím pouze na Midgar s nově přidaným příběhem, aby herní doba byla alespoň 20 hodin). Na PSP vyšlo v roce 2007 skvělé Crisis Core, které je prequelem k základní hře a hlavním hrdinou je tu mentor Clouda. Dozvíte se tu třeba, jak od něj Cloud dostane jeho ikonický meč, nebo více detailů o Aerith. Dále tu byl film Advent Children z roku 2005, který sice působil jako tech demo pro Final Fantasy XIII, ale neurazil. Na mobily tu byla hra Before Crisis a akční Dirge of Cerberus pro PS2 z roku 2006 s jednou z hratelných postav základní hry (Vincent Valentine). A to ani nemluvím o tom, co se na nás ještě chystá. Třeba takový Ever Crisis na mobily vypadá hodně zajímavě. Tím ale popularita postav nekončí. Clouda, Aerith, Yuffie a další můžete potkávat třeba v sérii her Kingdom Hearts, která spojuje světy Final Fantasy her a Disneyho pohádky a filmy.
Co říci závěrem? Final Fantasy VII je pro mě legendární hra. Je to vzpomínka na bezstarostné mládí, které jsem strávil hraním. Je to vzpomínka na dobu, kdy se dělaly skvělé hry. A hlavně je to vzpomínka na skvělý příběh se skvělou hudbou, skvělými postavami a hlavně atmosférou. I z toho důvodu mám tuhle hru na Steamu, PS3, Vitě, PS4 a Switchi. A to ani nemluvím o tom, že kvůli FF X jsem si koupil Playstation 2 a kvůli FF XIII zase Playstation 3. A i když se dají najít hry, které jsou zábavnější a hratelnější, než poslední díly, tak Final Fantasy je klasika, která tu s námi bude navěky. Na to, že název Final Fantasy u první hry z roku 1987 měl znamenat, že se jednalo o poslední hru od Square, tak to je skvělý výkon, ne?