Score #1 (Leden 1994)

Dnes už si vážně jen opravdoví pamětníci vzpomenou na obrodu českého herního vzdělání u nás, v podobě časopisů Excalibur, Score, následovaný později Levelem a Gamestarem (existovali i jiní “hráči” na trhu, ale nikdy nedosáhli na úroveň této zmiňované čtveřice), kteří se jako jako jediní v oblasti tehdejších dobových magazínů věnovali striktně hrám a všemu kolem nich. Počítačové hry do té doby byly všeobecně ignorované médium zábavy míněné jen pro děti a mládež. Proto ani není tak překvapující, že i v současnosti se u nás nikdo z “odbornějších” a mainstreamovějších médií moc hrám nevěnuje. A pokud ano, tak to je hlavně kvůli tomu, že někdo hrál GTA a zabil kvůli tomu své rodiče. Sice se na hry jako na absolutní zlo už tolik nedívá a pro lidi to není nechvalně proslulý terminus technicus “kultura kriplů“, protože si dnes nějakou hru zahraje snad úplně každý. Přesto všechno i teď hry zažívají dost divoký vývoj, který veřejně řídí hlavně YouTubeři a to pravé herní jádro se v tom poněkud ztrácí, nicméně jsem dost zvědav, jak se situace kolem her bude vyvíjet dál.

Jenže my tu nejsme od toho, abychom polemizovali nad současnou situací hráčstva v Čechách. Jsme tu od toho, abychom se podívali na to, co má za následek fakt, že i já tu teď můžu sepisovat tento článek. Score rozhodně nebyl první herní magazín, pokud bychom do toho měli míchat geopolitické uspořádání, tak bychom nicméně mohli Score považovat jako první ryze český herní magazín. Teprve až s ním se pomalu začala vytvářet obrovská komunita, ze které si dodnes kde kdo pamatuje jména jako Andrej Anastasov či Jan Eisler. K herním magazínům z dalších úhlů pohledů a jejich historii se dozajista ještě vrátíme, ale teď jsme tu proto, abychom se podívali na úplný začátek časopisu Score. Jednak je to subjektivně pro mě mnohem zásadnější časopis než Excalibur, který v době, kdy jsem pronikl do oblasti herních časopisů už beztak začal skomírat (psal se rok 1999). A nejvíc uspokující na tom všem je, že když jsem začal sbírat herní časopisy Score a Level, tak je velmi milé, že to samé můžu zažívat dnes. Ano, sice se od své původní podoby dosti liší, ale… Od toho jsou dějiny.

Možná je to nesmysl někomu dnes vysvětlovat následující řádky, protože si myslím, že o tak prehistorickou dobu tak úplně nejde. Avšak považuji za nezbytné sdělit pár bodů a aspoň naznačit, proč měly tyhle časopisy tak kultovní statut, použiji k tomu svůj osobní příběh. A bude to skutečně to, co všichni očekávají (nebo ne) ve formě, že dřív byla tráva zelenější… Ve svých školních letech jsem skutečně byl více venku než doma, sice pomalu nastupovala doba, jakou známe dneska a já skutečně začal trávit dny pod působením teploučkého záření od tátového CRT monitoru. Nicméně mějte na paměti, že jak mobily, tak internet, byly teprve v plenkách. Tudíž čekání u trafik byla jediná možnost, jak uspokojit své pařanské libido. Ano, ti majetnější z nás měli časopis předplacený, jenže řeknu vám, že kolikrát dorazil časák do schránky v takovém stavu, že člověk ještě rád skáknul do trafik. I já jsem si zažil to martyrium, které pokračovalo až do dob docházení na střední školu. Když se nad tím tak pozastavím, jako ono už to taky bude 10 let, co jsem ze školních lavic venku… A můžu sám osobně potvrdit, že denní otravování při dopředu oznámeném datumu vydání dalšího čísla (což nebývalo vždy pravidlem) v tom aktuálním, u mě znamenalo, že jsem navštěvoval “svou” trafikantku a žadonil u ní další porci krmení v podobě Score či Levelu více než sporadicky. Docházeli jsme i do knihovny, dokážete si to, vy mladí, vůbec představit? Ne, nebádali jsme tam v satanských rituálech, ale hltali starší čísla Levelu a Score, které byly tak vytrhané a ošoupané, až se pomalu rozpadaly v rukách. Přesto měli takové kouzlo, které se prostě nedá v současnosti moc dobře vysvětlovat.

Ještě více zásadnější byla později přidaná CD příloha s demoverzemi a samozřejmě s plnou hrou. “Fullky” nejenom, že ovlivnily můj herní, ale i osobní život. Když jsem dostal do rukou Fallout 2, tak jsem nejen díky němu objevil svou nejoblíbenější hru vůbec, ale i spoustu nových kamarádů, kteří na tom byli úplně stejně. A já se díky tomu dostal i k původnímu Falloutu. Neexistoval žádný Steam a to, co jsme hráli, jsme hráli jen díky časopisům. Kolikrát ale byla situace ještě tristnější, hlavně si to představte na vesnici. Nebudeme si nalhávat, že prostě ke hrám jsme se dostávali hlavně tou černou cestou. Jenže ani to nebylo jednoduché, piráti byli daleko, kamarádi měli omezené zdroje a většinou v majetku právě hry z časopisů. Dalším problémem bylo, že kámoši měli zastaralé počítače, a tak jejich jediné herní vyžití bylo snění nad tím, jak se ke hře jednou dostanou (většinou už nikdy nedostali). Tudíž nám zbývalo jen hltání obrázků a později třeba i videí a demoverzí, když to počítač schroustnul. Co to je demoverze? To už je dneska vlastně taky neznámý výraz, nemluvě třeba o termínech jako diskmag nebo, když budu chtít být ještě jedovatější, tak i CD.  Měl jsem to štěstí být lehce prominentní tím, že jsem měl PC, které bylo v roce 1999 standardem, tudíž jsem byl pro kamarády jediným zdrojem, jak si tehdy mohli zahrát fullky z časopisů (nutno podotknout, že já začal sbírat časopisy až poté, co je kamarádi dávno měli). Každopádně časopis pod lavicí byl nutností každého správného tehdejšího nerda.

Důležité dodat, že bez Excaliburu by Score nikdy nevzniklo. Excalibur se dostal do problémů díky zpožděným vydáním nových čísel, což bylo prostě pro tu dobu fatální. A tak se pár redaktorů odtrhlo, založilo Score a nový příběh může začít, kdo by čekal, že se ze Score stane mnohem výraznější ikona českého herního nebe než bájný Excalibur.

První číslo se samozřejmě nemohlo vyhnout klasickým porodním bolestem, jako náš Pixelhunt, který dnes už má legendární statut na poli internetové publicistiky. Tudíž bylo snadné pro všechny prominout nějaké ty gramatické chyby, nesouvisející obrázky nebo chaotické tabulky hodnocení. I tak musím i v dnešní době pochválit vyzrálost textů a s tím související výbornou čtivost. Když bych se vžil do té doby s mou herní experiencí, kterou jsem měl v době, kdy jsem do tohohle fenoménu teprve začal pronikat (Inception hadr). Podotýkám, že Score se nevěnovalo jen PC, ale stále populární Amize či konzolím od Nintenda nebo Segy. Osmibity to nicméně měly už v úvodníku spočítané, jak to nakonec dopadlo i s ostatními konzolemi, to už víme také. Ovšem pozor! Ve Score se nikdy nezbavili diskusí, recenzí a článků u ostatních herních platforem, ačkoliv vždy recenze her počítačových zastávaly hlavní pozici.

Vesměs první číslo bylo velmi kvalitním dílem, i když bych pořád asi spíše pokukoval po Kačerovi Donaldovi. Hned v novinkách se najde pár titulů, které mi rozhodně něco říkají, část jsem jich i sám hrál a vlastně by mohly mít slušnou vypovídající hodnotu i pro ostatní. Tak třeba Gabriel Knight, jehož třetí díl byl pro mě v mých začátcích velmi zásadní titul a vzpomínám na něj s láskou dodnes, hlavně na jeho dechberoucí grafiku. Sérii Quest for Glory jsem nikdy nezkusil a je to v mých “to do” listech, stejně tak jako Leisure Suit Larry. Druhá strana novinek už mi tolik neříká, ať už se jedná o Labyrinth of Time či třetí pokračování Goblins, i když jako svou zjetostí mě Gobliny zkusit láká. Stejně jako série Ultima, která i přes svůj kultovní status mě nikdy vyloženě nelákala, to už jsem se asi trošku víc minul dobou, ale měl jsem kamarády, kteří hráli Ultimu Online. Alone in the Dark je další zářez, který opomínám, na trojku při tom s láskou vzpomínám, i když jsem se nikdy daleko nedostal. Sam a Max: Hits the Road je bezpochyby must-play titul, ty adventury prostě nestárnou, naopak bych dodal, že dostávají jiskru. U dalších her bohužel nevidím pro mě zásadní tituly, Doom samozřejmě ani nezmiňuji. Dungeon Master… vždycky měly pro mě tyhle hry takové kouzlo, i když osobně bych je asi moc teď už nezkousl, no možná zkusím trošku modernější Legend of Grimrock a pokud mě to chytí, tak se vrhnu i na ostatní “krokovky” – slibuji! Vždyť třeba takový Asylum od Senscape vyhlížím už od data oznámení.

A hle už jsme u hry měsíce a tím je titul Simon the Sorcerer, světe div se a já ani nevěřím, že ta hra je až takhle stará, s touhle jsem do styku přišel, i když já se spíš věnoval druhému dílu, který jsem pravidelně rozehrával před tím než jsem chodil s rodiči do restaurací, to byla taková velká tradice, nezapomenutelná atmosféra a slza v oku. Ačkoliv jsem nikdy ani jeden titul z této série nedohrál. Přes fakt, že mi řada her nic moc neříká, rozhodně mě zaujala nejedna z nich. Následuje strategie Stronghold. Hodně mě láká Return to Zork, kterého bych si, když už nic, tak aspoň “zahrál” na YT. O pro dnes už zábavných reklamách na tehdejší pc mi ceny samozřejmě přijdou zarážející, ale ne tak šokující, protože jsem přeci jenom nebyl od toho zase až tolik daleko. Škoda, že jsem nezažil šílenství v podobě prodejny Score a ty první počátky. Mihneme se kolem logického Quak!, střílečky Seal Team, logického Pushover II, fantasy adventury Dark Sun, abychom se dostali k Privateer, u kterého se lehce zastavíme, poněvadž hra se cituje do současnosti. Dracula na mě působí velmi jímavě, ale vzhledem k tomu, že takových titulů je mnoho, fakt nemůžu hrát všechno, ani tohle si tedy určitě z velké části nezahraju. Podotýkám ale, že by to byla ve své době hra, kterou bych chtěl hrát, ještěže mě kamarád krmil legendárním Bloodem. Fantasy Summoning se tak trošku překrývá s Draculou. Strategii Strike Squad rovněž necháme svému osudu a hurá na návody, které otvírá titul Jurassic Park taky vypadal velmi pokročile, ale ty mapy… dejte pokoj. Určitě se tím nabízí zajímavé srovnání s dnešníma koridorovejma střílečkama, viď Medal of Honore? Ty návody fakt byly všeobecně zajímavý, pozastavte se nad tím, dříve to fakt mělo šmrnc a ta práce za tím! Některé hry bych bez nich určitě nedohrál, dodnes mám trauma, když si vzpomenu třeba na Baldur’s Gate a totálně vynechanou jednu podvodní lokaci v návodu, kterou jsem musel řešit sám. Dneska bych se za to styděl a ani si to neužíval, ale ve své době to prostě bylo jiné a rozhodně ne špatné. To cheaty už byly horší, ale holt pro mladého jinocha to byla definice srandy a nedohrával jsem hry za každou cenu, blbnul jsem, ale možná to bylo taky lepší než dneska. I když ten pocit sebeuspokojení nikdy nebyl absolutní, to je pravda. Jenže se cheatovalo a moc se o tom nemluvilo, dneska by to už tak nešlo a cheaty spíše nahrazují různé easter eggy. No, další recenze u Nintenda či Segy mě prostě nezasáhly, páč jsem s tím prostě nevyrůstal, i když samozřejmě napodobeninu NESu jsem měl. A dodnes vzpomínám, kam se na nějakého Toma & Jerryho hrabe Dark Souls, když jsem se v něm dostal do 4. úrovně, byl jsem BOREC. A docela mě zaujalo na závěr i to, že už se vědělo o fenoménu manga, což teda pro mě začalo dostávat obrysy až s Pokémony… Ještě si povzdechnu, že je zajímavý, že ty hry mě nezocelily (Tom & Jerry) natolik, abych dával hry od From Software s prstem v nose. A než se definitivně rozloučíme, tak ty obrázky, TY dělaly všechno…

Návody

• Jurassic Park – 24-25
• Rex Nebular – 28-29
• Simon the Sorcerer – 30-32

Lordhellovo shrnutí MUST PLAY titulů ze Score č. 1

• Alone in the Dark série
• Gabriel Knight série
• Jungle Strike
• Larry série
• Privateer
• Quest for Glory série
• Rex Nebular 
• Simon the Sorcerer série

Pro subjektivnější pohled na začátek s herními magazíny a dalším jejím průběhem se můžete dočíst ZDE a ještě jednou prohlašuji, že se k tomuto tématu budeme vracet!

Ještě bych si dovolil takovou malou osobní poznámku: Vzhledem k tomu, že jsem měl tuhle koncepci vymyšlenou pro svůj web a přemýšlel jsem nad její různou variantou, neříkám, že se tato rubrika nebude nadále vyvíjet jiným směrem. Rozhodně už vás nebudu tak obšírně zahlcovat svými osobními dojmy, což vám vlastně nemůžu taky slíbit, jak bychom se pak odlišovali od ostatních?! Osobně to jsou pro mě ty nejzajímavější příběhy v textech.