Mé začátky s hrami jako takovými jsou spojeny velmi tenkou časovou linií navzájem se protínající se začátky s herními magazíny. To znamená, že případný další budoucí článek o mých začátcích s hrami bude vzájemně lícovat s tímto článkem. Takže vítejte do mého silně subjektivního výletu do minulosti, ačkoliv vím, že řada československých hráčů na tom byla v té době skoro úplně stejně. Samozřejmě, že nemůžu taky porovnávat začátky někde ve větším městě a na vesnici o 500 obyvatelích…

Nejsem zdaleka první, ale ani snad poslední, jehož hráčské srdce začínalo zuřivě bušit až v době, kdy se mi do rukou dostal první, nutno zdůraznit, že papírový časopis věnovaný hrám. To nebylo jen pouhé prohlížení stran a hltání těch neskutečných obrázků z her, které jsem si nemohl zahrát a jen dokola číst ty nadšené dojmy od těch, pro které hry znamenají vše, byla to pravá nirvána a snění o tom, jak si jednou ty hry taky budu moci zapařit. Jenže oni na rozdíl ode mě měli jednu obrovskou výhodu a to, že ty novinky fakt hrát mohli. Byl to kult, otravování trafikantek s dotazy jestli už to vyšlo, opojná vůně igelitového obalu spojená se vsáknutím pohlcující aury extáze. Plakáty visely po všech zdech, že nebylo místo. Hltání každého řádku, zuřivý boj o časopis během vyučování, pod lavicí většinou nebylo kromě taháku (dalo se i kombinovat) nic jiného než Score nebo později Level. Bylo to to jediné, čím se dal krmit neutuchající hlad po hraní. Možná by to bylo bez těch časopisů jinak, ale to je to omílané kdyby, kdyby… Je ale důvod toho litovat? Já si myslím, že rozhodně NE. Tyhle časopisy skutečně formovaly mé dětství, dospívání a z velké části to byly většinou jediní kamarádi v nelehkých dobách. Rozhodně nemůžu říct, že by měly vliv na mou “social anxiety”. Zásadní čísla magazínů a jejich cover cd si pamatuju doteď jako by to bylo včera. Dokonce jsem si i časopisy vystavoval před peřinou s upoutávkou na příští plnou hru třeba v podobě MDK2, na kterou jsem se tak moc těšil a hrál do doby vydání demoverzi pořád dokola.

Level vs Score

Já jsem osobně měl první (samozřejmě od rodičů) jako první časopis právě Level, o kterém jsem nevěděl zholanic. To ostatně ani o Excaliburu nebo Gamestaru – měl jsem mylně zafixovaný, že je jen Score, které vládne všem. Rovněž můj první Level měl obálku s nějakým hokejistou a vůbec to nepůsobilo jako herní časopis. Obavy po otevření hned opadly a kupodivu hned to přišlo. Mně se to vlastně líbilo a vidění toho, že bych mohl mít tolika her z časopisů, nebylo daleko myšlence, že bych chtěl mít oba časopisy!!! Nevím, jak jsem to dokázal udělat, asi je vidět, že jsem měl opravdu hodný rodiče, ale nějak jsem je dokázal ukecat a sen začal dostávat jasné obrysy. Skutečně jsem každý měsíc dostával do pracek, jak nové Score, tak i nový Level. Je sice pravdou, že jsem zase díky tomu nedostával vůbec žádné kapesné, jen peníze na autobus, ale s tím se člověk rád vyrovná! A aspoň jsem byl hubenej díky tomu taky!!!

Navíc si uvědomte (kór ve své době), že to opravdu nebyla levná záležitost, samozřejmě, že jsem nikdy těchto peněz nelitoval, nicméně je faktem, že jsem za ta léta prostě opravdu slušnou částkou přispěl k chodu oboum časopisům (no jasně – rodičové by měli tyto zásluhy, ale bez mého přičinění by to taky nešlo). S tím souvisí i to, že jsem měl např. Level i 2 roky předplacený, ale kvůli problémům s donáškou jsem se přeci jenom vrátil posléze k tomu, že jsem si kupoval časopisy zase normálně na stáncích. Do teď je mi stydno při představě, jak jsem jednou jel na střední autobusem s babičkou a šel jsem si koupit Level, babička řekla, že ho zaplatí a vytahovala 20,-, jo v tý době snad Level stál i 260,-. To bylo takové to přelomové období. S tím souvisí další story, hodněkrát jsem se rozmýšlel, zda s jedním časopisem nepřestat. A ne, nebyl jsem do toho nucen rodiči, ale já sám chtěl. Protože to fakt časem postrádalo smysl. Vezměte si – ty samý recenze, ty samý demoverze, po řádném výkrmu za ty léta už to nebyla taková potřeba, nastupovala naplno éra internetu. Jenže pořád jsem nevěděl jakého se zbavit, jo pořád u mě převládal delší dobu Level, ale i tak… Sophiina volba hadr. Já jsem teda jakožto sběratel obou časopisů nikdy nepreferoval v jejich “válce” ani jeden. Pořád se ty dojmy u mě přetahovaly. Třeba i díky fullkám, ve Score 100vce byl Planescape Torment a Level měl zase Broken Sword 1,2. A vždy, když jsem hrál buď ten nebo ten – tak jsem si říkal, tohle je bomba, kam se hrabe druhý časopis. Mj. Zažil jsem i dlouhou absenci vydání Score, kdy jsem čekal několik měsíců na číslo 83 a pak ta otřesná kvalita papíru… Ale zase jsem ho měl po delší době doma!!!

A i tady máme takové ty horší vzpomínky, na který nemůžu být hrdý, ale dokonce jsem i časopisy postupně začal schovávat a syslit jen pro sebe, asi fakt gamerům a kór těm dětským a egoistickým nemusím říkat, jaké to je, když dáváte někomu z ruky takové klenoty jako jsou právě tyhle časopisy a hlavně jejich cd přílohy. Mé obavy se i několikrát potvrdily, když mi jednou kamarád řekl, že je příloha v p*deli, páč mu ji jeho milá maminka vyprala, takže z obalu zbyl jen prach, ale cd snad fungovalo… Ještě štěstí, že jsem to dotyčné číslo měl 2x. Tudíž mě to tolik nepálilo. Jenže díky tomu se vyvinula věc, že jsem i těm, díky kterým jsem vlastně do světa her proniknul a napůjčovali se mi hafo her, pozvolna začal říkat, že dané časopisy nemám a některé jsem prostě tajil a před jejich návštěvou u nás doma, jsem je pravidelně schovával pod postel. Prostě to nebylo fér a hotovo. Komu jinému bych mohl vděčit, že se mi dostalo takového vzdělání, když jsem jej trávil u kamaráda, co mi na 386 ukazoval Přítmí ze Score… A to mi pak půjčoval Incubation, O.D.T., časem z něj vypadlo i Diablo 2 (sice jsem ho nemohl bez “cracku” hrát). Snad by mi to teď odpustil…

Vývoj pod lavicemi

O existenci takovýchto časopisů jsem měl možnost zjistit jen díky osvícenějším spolužákům, já si ještě cucal prst u Kačera Donalda (kterého jsem sbíral mimo Score a Level i dále, ale pak jsem se s ním prostě musel rozloučit). Když tedy ve 4. třídě přitáhl kámoš poprvé Score – začalo to. Já žasnul, chodili jsme do knihovny, kde měli starší vydání, co neměl kámoš… Já začal růst – postavou i vědomě… Pořád si užíval hraní prvních 2D Duků a pomalu začal vyčkávat na dobu, kdy konečně budeme moci s kamarádem odhodit naše upocené ovladače z PlayCreationu a vrhnout se na pořádné hry na PC. A táta jej skutečně koupil, samozřejmě mohl počítat s tím, že to bude hlavně moje “kraloviště”. Těch budíčků na hraní Tomb Raidera 3… To už se skutečně nevrátí, takže zabalit PlayCreation, na půdu a začíná po pravěku ten pravý středověk, který poznala nejen moje p*del.

Jasně, že se u Score jenom neslintalo nad obrázky, ale i se četlo (kupodivu, navíc později, co jsem jej začal sbírat i já osobně a neměl jsem možnost mít ty staré, dokonce dost detailně). Pamatuju si hlavně na Score č. 70, které bylo kamarádovo, ale nosil jej do školy a já ho teda musel rychle přečíst ve školních lavicích. Musím podotknout, že na rozdíl ode mě, to nebyl pravidelný sběratel Score a několik čísel vynechal. To já jsem nevynechal od mého prvního č. 73 ani jedno! Takže jen pro pořádek jsem Score začal sbírat od č. 73 a skončil jsem s ním až u Score 203! To je doba, co? Mí kamarádi už zmizeli z povrchu zemského a vím, že časopisy nesbírali pomalu už ani v roce 2000. Ačkoliv, kdo ví? Samozřejmě, že jsem po několikaleté pauze nevydržel a občas si Score zase koupil, tu jednou na výletě v marketu, tu podruhé jsem využil akci na webu a sehnal si několik starších čísel apod. Sice mi pořád nějaká čísla chybí, ale co. Kompletní sbírku už stejně neseženu a už ani po ní moc netoužim, tak hlavně na ní už skoro nemám místo a stačí mi to číst v PDF. Možná jednou se třeba toho zkusím zbavit, ale víte co v tom je? Těch vzpomínek, těch peněz! Nemám to srdce ty časopisy dát pryč. Když jsem si začal vydělávat, jsem se konečně rozhodl u 250. vydání časopisu se ke Score vrátit a předplatit, to tedy činím opět několikátý rok a nemíním s tím přestat, pokavaď teda neskončím v lese.

Takže je jasné, že Level mám od mého začátku sbírání od č. 9/99 až do teď, bez jediného vynechaného čísla, ten dostal tu čest. Level se sice v současnosti dost razantně změnil, takže mé sympatie teď zase má o trochu víc stále takové veselejší a hravější Score. Level sice měl odjakživa takovou větší vážnost a odlišný styl humoru, který mi taky vyhovoval, ale teď holt na stará kolena se mi víc líbí texty ve Score. Level razantně změnil koncepci, spíš se orientuje na rozhovory a zajímavá témata než na samotné recenze, to neříkám, že je špatně. To vůbec ne! Já mám skutečně rád ve výsledku oba dva stejně! No, fakt, vím, že mi budete nadávat za to, že jsem začínal se Score a pak jsem ho tak razantně podvedl a zůstal u Levelu, jenže! Taky mějte na paměti, že já začínal ve skutečnosti až Levelem! 😛

Vím, že toužíte po ještě větších detailech a příbězích z natáčení, ale věřte mi, že si ještě s magazíny propláchneme naši nostalgickou hlavičku a to přímo u konkrétních vydáních při našich tradičních rozborech, protože teď z hlavy nedokážu všechno vydolovat a navíc by pro to tu ani nebylo místo. Tak si zatím třeba povíme, jak jsem měl pubertu spíš takovou, že jsem se uzavřel do sebe a zatímco děti hrály volejbal, já jsem si na okenní římse pročítal Score. Dost opačná paralela oproti tomu, když jsem byl třídním šaškem, abych svou éru skončil na straně těch šikanovaných. Jenže nic není černobílé, ono to bylo docela jinak, ale k tomu je lepší se vyjádřit na svém osobním blogu, to sem fakt nepatří, ale ještě než odbočíme jinam… Nedávno mi babička vyprávěla svou vzpomínku, jak mě tenkrát potkala, jak jsem si četl někde Score sám u studny a kluci hráli fotbal? No, já na sport nikdy moc nebyl. Prostě to byla divná puberta, ale dneska už ničím výjimečná. Tak holt jsem byl víc dospělejší xD (když bych si to chtěl za každou cenu okecat).

Samozřejmě znatelně do hry mě vrátilo i vydávání DVD příloh, kdy jsem konečně měl taky tu DVD mechaniku. Zase jsme se s klukama nerdama vrátili do party a zase jsme milovali hlášky z Level TV – dodnes si pamatuju na ty pokřiky z nějakých titulků jedné Level TV, které jsme vyřvávali přes celou vesnici… Baletní tanec Lukáše Grygara, Jack Winkelbauer, řvaní na Pavla Dobrovského ve formě krutého vojenského výcviku – “Já říkal vztyk, ne styk!”, Hitler, “Zavolejte Pytlika.” – “Koho?” “No, Drdu ne… To u nás ve škole doslova zkultovnělo. Pak jsme taky psali do Levelu maily typu – “Úch, ách, úch – Draken je nás bůh!” Stránka 42…. Je toho moc a moc a moc a my si všechno musíme povědět, tak to tady skončíme a jdeme na další rozběr!