Rád bych Vás jménem svým a hlavně jménem místního „pána jeskyně“ Sajamana, vřele přivítal na stránkách Pixelhuntu. Před tím než se pustíte do čtení a nasávání té správné nostalgické atmosféry do vašich nozder, mi dovolte pár slov na úvod, které by vás měly přesvědčit o tom, že jste tady správně.

Ti, co mě znají (2-3 lidi), moc dobře vědí, že mám ve zvyku psát sáhodlouhé (až neúnosně) texty, což je možná pravda, sám uvidím, jestli se ani i na tom zub času nepodepsal. Sice jsem si každoročně dával závazek, že se nebudu tolik rozepisovat, jenže je to asi taková moje značka – nesouvisející výžblepty, které nikdo nečte, ale možná se pletu. Když onehdá na mě s tímto nápadem Sajaman přišel, byl jsem v rozpacích. Vždy a to už od mládí (takových 30 let zpátky), společně se svými začátky na již neexistující blogovací platformě Bloguje, jsem toužil po tom mít svůj herní web. Nakonec jsem ho prakticky měl a snad jsem měl i více návštěv než spolužáci ve škole, kteří skutečně nějaký ten herní web měli, a který už zapadl v propadlišti dějin. Možná bylo i bláznovství se do něčeho takového pouštět, když už mám ve své hlavě několik let rozjetý projekt Inferno, který ve své podstatě znamená jen můj návrat k blogování… Proč je pořád ve fázi předprodukce, na to se musíte ptát mého chorého mozku, ale pochybuji, že vám na to dá odpověď. K tomu se ale nadále vyjadřovat nebudu, jen vás tím chci nasměrovat k zásadní otázce:

„A najednou se pouštět do něčeho úplně nového?“

Pak jsem si uvědomil, že vlastně proč ne a nápad s Pixelhunt se mi začal čím dál tím více líbit. Navíc to může být pro mě takové nakopnutí, kdo ví. Konkrétnější body, jak vznikal Pixelhunt Vám sdělí Sajaman, já se chci vrátit ke gró prvního odstavce.

Můžete namítat, že všeobecně tahle retro vlna a móda webzinů stejně tak jako třeba herních časopisů, je dávno za zenitem. Dnes frčí youtuberství, streaming a krátké tiskové zprávy z Twitteru, nebo cosplay na Instáči. Rozhodně máte pravdu, není to moc dobrá doba na to zakládat web s retro články apod… Jenže mi na to chceme jít trochu jinak, nechceme vám cpát hodnocení starých pecek a bláboly, jak ty hry byly dřív revoluční a jak dneska působí směšně. To ne, my vám chceme ukázat, že ani dnes nepůsobí retro hry úplně zastarale, ba naopak vás třeba donutí si některé kousky i osobně zkusit zahrát a ne jen si zhlédnout let’s play na YT. A pokud nejste ten typ, rovněž si u nás najdete něco pro sebe. Nemůžeme vám úplně sdělit svou vizi toho, jak si to představujeme, to ukáže až čas. Nicméně naším cílem vždy zůstane, abyste se sem s radostí vraceli a objevovali, co možná nejvíce her, které sice možná už současným hráčům toho moc neřeknou, ale pokud se překlenou přes tu všudypřítomnou retro vlnu, věřím, že objeví něco, co ještě neobjevili (nebo to dlouho hledali). Tohle vlastně není vůbec retro web! Chceme se na ty zásadní tituly podívat i ze současného hlediska a přinést vám hafo zajímavých článků, přesahující i do žhavé současnosti. Když si to tak vezmu, tak na druhou stranu je to možná ta nejlepší doba na Pixelhunt. Proč? Protože víme, jak je to s trendy, něco takového a navíc v našich kotlinách bude setsakramentská vzácnost jednou najít. Schválně to s námi zkuste.

Já jsem osobně spjat s Paní nostalgií víc než by bylo zdrávo. Ať už je to dědičné, znamením zvěrokruhu nebo chybou v matrixu… Slovo retro a to, co se stalo, hrálo, hraje a bude hrát v mém životě pořád první housle. Je pravda, že občas tahle dáma nepřináší jen pozitivno, ale tak nějak se jí asi nikdy nezbavím. Proto pořád vyhledávám staré filmy, přemýšlím nad věcmi dávno promlčenými, dávám si dohromady svůj život do vzpomínkových textů, nemůžu se kvůli tomu ani hnout s Infernem vlastně (já věděl, že jsem slíbil, že se k tomu nebudu vracet, ale lhal jsem :P). Tím vás ale nechci zbytečně zatěžovat, od toho tady nejste/nejsme. Pokud jste se tedy přehoupli přes tento únavný úvod, věřte, že teď už to bude jenom lepší a zajímavější (nebo taky ne).

Jak jsem se vlastně dostal k hrám a co byla moje první hra? To vám skutečně nepovím, nicméně filmy a ani komixy na mě nedokázaly mít takový vliv jako hry. Když jsem se k nim pořádně dostal, věděl jsem, že mě to nikdy nepřestane bavit. I když si hry neužívám tak jako dřív, možná je to jenom můj pocit někde zakořeněný v hipokampu, protože si ten mozek nechce přiznat, že celou sobotu prosedím u Kingdom Come:Deliverance a tvrdí, že už hry nehraji tolik jako za mlada (poslední Olympici, slibuji). Takže je to jen takové lhaní sám sobě, že bych měl dělat v těchto letech něco užitečnějšího. Můžu litovat čehokoliv, ale vlastně ani zholaničeho. Hry mi otevřely dveře do světa, kterého by byla škoda nepoznat. A těžko věřit tomu, že bych na tom byl jinak. A nikdy taky hrám nebudu vyčítat, že ze mě udělali klasický prototyp asociálního introvertního nolifera. Ironicky působící text nemusí být skutečně ironický (modří vědí, co taky ode mě chtít, od dob kontroverzního článku o Fleshlightu, či eskapádách jedné smyšlené rodinky). Možná jím jsem, ale za to si může člověk sám, sorry.

Že jsem vám psal, že to bude lepší a zajímavější? Tak zase jsem lhal. I nadále si vychutnáte kecy zastydlého dědka, který tvrdí, že hry dřív bývaly hezčí a hratelnější. Ony totiž byly, to je na tom ten problém. Pokud se pohybujete v herním průmyslu dlouho, ať už přímo nebo nepřímo, tak víte, že hry se radikálně změnily a nemyslím z ohledu grafiky.

Tak např. větší příklon k multiplayeru, open worldu, světu virtuální reality… Steamu se vlastně vyplnilo proroctví v tom, že hry bychom měli brát jako službu, přišly lootboxy, hráči si hrají na profesionální YouTubery, virtuální helmy nás posouvají dál do budoucna, Sony a Microsoft neví, jak už přivést na trh novou generaci konzolí, hry už nejsou výsadou puberťáků, a vůbec je to velký bordel. A vy se ptáte, co s tím? Nestíháte se přizpůsobovat? A nechtěli jsme to tehdá takhle “mainstreamilizovat”?  Aby každý mohl mít svůj 24/7 herní kanál a ještě na tom vydělat? Aby se necítil jako outsider, páč hry hrají všichni? Dodnes si pamatuju, jak jsem si kolikrát připadal jako nějaký exot, když hraju hry, to platí vlastně do dneška a to ze dvou pohledů.

První je, že se doteď setkávám s tím, že řada lidí hry ještě stále netoleruje, tudíž se o svém koníčku v práci a vůbec v okolí mimo internet nebavím. Při tom při současném boomu v českých kotlinách kolem vydání Kingdom Come Deliverance, se setkávám i s názory, že by si to i absolutní herní analfabeti chtěli zahrát.

Ten druhý pohled je, že už se necítím jako součást herní komunity, ano „hejty“ a „flejmy“ tu byly už za časů diskusí na BonusWebu či v Levelu, ale co se děje teď? Svůj negativní vztah jsem měl i k YouTuberům, ale to jen kvůli tomu, že člověk nestíhal tuhle dobu. Najednou v poslední době přeci jenom projíždím skoro denně Instagram, 9Gag snad ještě víc a dokonce už se nebráním ani Redditu. Pravda, streamery pořád nesleduju, protože na to nemám čas a hlavně kvalitních, aby člověk pohledal. Svou averzi na PewDiePie už asi nikdy nesmažu, ale…  Zase třeba jsou mi hodně sympatičtí kluci z Hrej. Rovněž mi může vadit, že už tolik nejsou single-playery v módě a že se jim předpovídá konec, což je už z praxe nesmysl. Stačí se podívat, u kolik her striktně zaměřené na více hráčů, samotní vývojáři odpojují servery. Můžu ale kvůli tomu obviňovat popularitu MOBA či PUBG žánru? Jenom, že já k tomu nechovám sympatie? Předně nemám kolem sebe lidi, co by byli hráči a nikdy jsem mulťáku vlastně neholdoval.  Jenže podívejte se, jak je tato popularita pomíjivá. Navíc je takových hráčů na poli, co si taky chtějí ukousnout… A jak už jsem zmínil – hry, co jsou založené na online platformě mizí, jak máslo z pultů (vlastně už ne?!) a vy si je v budoucnu prostě nebudete mít možnost zahrát. Jenže to už se zase dostáváme jinam.

Chtěl jsem tím vším říct, že by skutečně mělo být víc slyšet nás pařany, co oceňují ty fantastické individuální zážitky u čistokrevných SP her. Nevadí, když tam je coop či multiplayer, to je samozřejmě dobře, ale když to drasticky ovlivňuje hratelnost, to je prostě špatně. Ale kdo ví, třeba tomu bude jednou úplně jinak. Když zabřednu do ne tak úplně prehistorické doby, měl jsem možnost si např. zahrát Diablo 3 v coopu a byla to úžasná zábava, ale pořád se ve mně prala ta chuť si to prohlížet podle sebe. Možná je to OT, ale věřte, že retro je skvělým útočištěm pro takovéto choutky. Hraní World of Warcraft se schválně vyhýbám, to je jiná story.

Do dnes si taky pamatuju, že někdy v roce 2005 jsem si sám pro sebe prohlásil větu, kterou si pamatujuj dodnes:

I kdyby teď měly hry přestat vycházet, tak jsem spokojenej, protože jich je už tolik, že to člověk prostě nemůže stíhat hrát a to mě upřímně hrozně štve.

A proto mi Pixelhunt tímto dává skutečnou možnost si nějaké ty fatální resty doplnit. Nejen z pozice redaktora, ale i hráče.

Velký vliv na můj herní život měly herní časopisy a vždy jsem chtěl nějak s nimi pracovat a vypisovat si hry z aktuálních čísel do “must-play” listu, to jsem tedy neplnil pravidelně a jako většina mých souputníků jsem si taky přál být jejich součástí, kdy jsem se i vnitřně reálně představoval, jak budu s Pavlem Dobrovským účinkovat v Level TV. S kámošem byl náš hlavní plán založit si herní časopis, jo jak bychom narazili… Jenže sny vilných hošíků samozřejmě nevydržely a co vím, tak snad všichni kamarádi spolupařani s hrami sekli už někdy na střední škole. Dřív se říkalo, že dospěli (Menšík intended).

Já jsem tedy taky neskončil ve výrobně her či u inkoustového žezla, ale to už nevadí. Jsem rád, že si do dnes najdu i třeba 5 minut denně na hraní, pořád mám možnost sbírat ze svých schránek časopisy a přivonět si k vůni opojného papírového aroma – nebo to dělá ten plastový obal? (hele, nepíšu já skutečně o další Destroya verzi Fleshlightu?).

Stačí se podívat na obrázek v úvodu tohoto článku. Internetem prosáklé meme, které je sice možné skutečně brát tak, jak je vyobrazené. S grafikou je to možná pravda, ale hratelnost se nikam neztratila. Sice se musíte u nějakých her obrnit trpělivostí s tím, že jestli vám hra bude fungovat, jestli vás ještě bude bavit, nebo objevíte své další pařanské já. Já se pořád trápím tím faktem, že můj PC (i když má taky přes 10 let) už nespustí všechny ty covery, co mám tady v knihovničce… Budou vůbec fungovat? Proč jsem je nehrál ve své době pořádněji? Jaktože dodnes jsem neokusil Duka, adventury od LucasArts…? Proč jsem si kupoval ságu Gabriela Knighta, aniž bych jí vůbec zkoušel?

Proč chci nový počítač, když ve své mysli si chci odnést starý firemní case s disketovou mechanikou? A neděláme to všichni? Retru se prostě neubráníte…

Každý si chce hrát, jenže ne každý má taky potřeby ty hry pořád probírat, přemýšlet nad nimi, co by udělal jinak, jak by to mohlo pokračovat, nebrat je jako relax, ale vážněji. Proto si řada gamerů stěžuje na ty hry, že byly “zelenější”. Protože současná pařanská generace nepoznala kouzlo vytáčených modemů, stahování češtin, sáhodlouhé diskuse o světě Forgotten Realms s partou vysokoškoláků, hraní coopu na jednom křesle, hry které určovaly směr. Já samozřejmě vím a nepopírám, že jsem nezažil ten úplný rozkvět her, ale naštěstí jsem měl ještě tu možnost, že jsem alespoň zažil dosti významný průlom do nového herního tisíciletí. Díky tomu jsem všechno objevoval pozvolna a aspoň má člověk opět jiné zkušenosti, které vám nikdo už teď nedá. A tudíž jsem měl, co do činění s peckama, které měly velký vliv na další tvorbu her. Sice mě mrzí, že jsem byl konzolový hater a nezažil éru prvních PlayStationů. Takže ano, nemám možná do retra co mluvit, ale od toho jsem jako vy tady… A to byl vlastně cíl tohoto článku.

Už z kolíbky jsem měl možnost slýchávat libé zvuky 8bitů, kdy můj strýc smažil s taťkou dobové herní pecky na Didaktiku a že jsem vůbec proti tomu neprotestoval, mohlo dávat popud k tomu, že se tu rodí pařan. Sice jsem ještě nezvládl ani igráčka dát do nějakého storybackgroundu, ale to přišlo. Následovaly jednorázové herní gadgety jako Virtua Cop či Tamagotchi a igráčky s Furbym jsem pomalu šoupal stranou. Pak jsem narazil na žluté kazetky a PlayCreation a myslel jsem si, že to je vrchol všeho. Psal se rok 1999, já jsem měl konečně mozek už lehce vyvinutější (vlastně ne) a na druhém stupni základky jsem se volně přidal k pár nerdům, kteří mě vytrhli z omylu, že jsem nějaký počítačový mág (tento pojem jsem skutečně jako malý používal, z dobových záznamů na diktafonu).  Když jsem jim odpověděl na trapnou otázku (tak to skutečně probíhalo), zda mám počítač? A měl jsem na mysli vypůjčený Commodore 64, musel jsem se v koutě duše zastydět.

Naše nerdí skupina se brzy rozpadla a zbyl mi jen můj nejlepší kamarád a jeho nejlepší kamarád. Nicméně to má vliv na tom, že jsem se dostal do světa her na PC. Kámoš měl totiž 386 a já jsem mohl žasnout nad Dyna Blasterem, Duke Nukemem, Jagged Alliance, samozřejmě Doomem, Bloodem, Isharem, Heroes of M&M, jenže to nadšení mě brzo opadlo a proč? Protože jsem na tom byl vlastně stejně jako to, co dnes kritizuji – “youtuber vs já”. Táta si pořídil nový „kancelářský“ počítač a já najednou mohl hrát věci z časopisů, které můj kamarád už nespustil a kdyby jo, tak hodně stěží. Takže začalo klasické půjčování her, dostal jsem se k Wipeoutu, Incubation a vůbec vlastně ten herní hlad živily hlavně herní časopisy, proto jsou pro mě taky tak zásadní, že si zaslouží samostatný článek. Táta mi zařídil i další hry, které mě později obrovsky ovlivnily jako byl ShadowMan. Protože jsem měl možnost si vybrat 3 hry a já si vybral Stonekeep, Wipeout XL a ShadowMana, táta Chessmastera pokud by vás to zajímalo. A začalo to, jenže mi to pořád bylo málo. To pokračovalo až dál, že jsem začal mámit i hry, které mi z coverů a z Vánoc přestaly stačit. Naštěstí kamarádi kamarádů mě dokázali zásobit takovými věcmi jako Max Payne, The Sims, Medal of Honor, Aliens vs Predator, NHL série, GTA, Mafia a další a další… Věřím, že bez nich bych nikdy nebyl dostatečně herně překrmený. Zásadní byl až skutečně můj vlastní první počítač a doteď si i pamatuju, co jsem na něj hrál za “první” hry – to byl Max Payne 2, pak GTA: San Andreas, Painkiller a kamarád mě překvapil tehdá ještě, když mi na střední přinesl Far Cry, to jsme se vlastně viděli naposled. Na střední už vůbec jsem si herně vystačil vlastně sám. Byly tu nějaké pokusy jako třeba Vietcongový klan, ale to rychle opadlo. Ačkoliv jsem se herně začal projevovat jako Lordhell, ta zlatá éra byla už pryč. Nevadilo, přišla další éra a teď je další, tak co?

Jenže to je jiný příběh, do jiných článků… Jako úvod si myslím, že je tohle dostatečné. Já vám a nám přeju, ať se vám tu líbí, nechť se sem rádi vracíte a hlavně míň únavných článků jako je tento!

Pixelhunt Activated…