Na ShadowMana asi ještě sepíšu desítky recenzí či shrnutí, říkejme tomu, jak chceme. ShadowMan je prostě pro mě velmi zásadní titul, jedna etapa mého života, guilty pleasure. Každý máme nějaký “dreamy” titul, i když bych vůbec z prvních styků (nepohlavních) s Mikem, tohle vůbec nečekal. Je zarážející, že dodnes jsem neměl možnost se setkat s něčím, co by se aspoň přiblížilo mému zážitku… Ne, že by to byla úplná utopie. Překvapivě existuje řada titulů, která ve mě evokuje ty sladké týdny strávené v Říši Mrtvých. Jmenovitě: Darksiders, Souls série, Silent Hill… Pamatuju si, že jsem si tenkrát při hraní Darksiders 1 přál, aby Vigil vzali du rukou otěže a přinesli nám tento klenot vybroušený do moderní doby nebo rovnou pokračování. Pokud sledujete nějaké diskusní skupiny na Facebooku, tak se možná něco skutečně kutí, ale zatím jsou to všechno jen nepodložené informace. Naštěstí najdete na Steamu a hlavně na GoGu funkční verzi ShadowMana pro moderní systémy. A za to buďme rádi, protože jsem tehdá zkoušel zprovoznit ShadowMana z cover cd Levelu a vůbec jsem nepochodil. Je rovněž velká škoda, že Acclaim, stojící za hrou, již neexistuje.


Ze začátku jsem se hry dost bál, nutno si uvědomit, že v dobách, kdy ještě nebyly televize placaté, v roce 1999, mi bylo 10 let, což asi není zrovna úplně ten správný věk pro hraní ShadowMana (teprve až teď si navíc uvědomuju, že jsem jej hrál skoro téměř hned po vydání). Ať už z hlediska toho, že se jednalo o “dospělácký” titul nebo z toho, že zkušenostně jsem na tu hru prostě neměl. Byl v tom prostě jen strach? Poněvadž jsem zvládal dle mého věkového zařazení i těžší hry jako třeba ságu Baldurs Gate, na což jsem dodnes docela pyšný. Hlavně, že jsem ustál i rozsáhlost této ságy. Do ShadowMana jsem záhy pobláznil i mého spolužáka, u kterého jsem doufal, že mi pomůže s překonáním mého děsu.Jenže jsme se prostě nikdy nepřenesli přes prvního kostlivce za Morkovými Branami – legendární seskočení před vašimi zraky, ach ta prokletá lávka! Dokonce jsem hru jeden čas pařil jako role-play (např. jako ve Falloutu, když jsem se nechal zaměstnat jako hlídač u Enklávy), tady jsem zase hodiny trávil v Liveside jenom u bažin, kde jsem si hrál na swamp managera. K tomu hrála ta uklidňující ambientní pasáž… sice to byly možná zbytečně promarněné hodiny, ale co vám budu povídat! Do Deadside se mi prostě nechtělo… Ačkoliv to je právě to “překrásné”. Už tady jsem hru miloval a to jsem neviděl ještě zhola nic. Jaunty sice fajn, ale kontakty s Pětkou, to bylo hodně jiné kafe.

Hru jsem prostě musel nechat být ještě pár měsíců u ledu a už si fakt nepamatuju, kdy jsem dostal tu odvahu, že jsem se tomu kostlivcovi vzepřel a překonal svůj strach. Vážně to byla challenge! I tak jsem se nedostal moc daleko, ani napodruhé, kdy jsem skončil v Engine Blocku, kde poprvé strnul můj pohled na Legionovi a čas plynul… Hru jsem následně dohrál, pak podruhé, potřetí a počtvrté. O vánoční svátky 2008 mě zničehonic napadla myšlenka, dát průchod hrou na YouTube, tenkrát jsem byl jako jeden z prvních (movie maker ftw). Sice jsem se vzápětí dozvěděl, že někdo ještě simultánně hraje taky, ale já jsem byl první, co hru dokončil a dal celý průběh hrou na net – a taky bez otravných keců. Sice jsem ještě rádoby používal cool intra apod. Tedy featurky, za které se dnes stydim, ale holt to člověku myslelo jinak. Najednou jsem našel hromady nových postižených duší (temných) jako jsem já a zařídil si takovou chvilkovou slávu na poli YouTube. Dostával jsem ob den několik PM a nabídky, zda by mohli můj walkthrough použít i na jiných webech. Samozřejmě, že to rychle utichlo. Od té doby, mám takový pocit, že už jsem ShadowMana nehrál, možná je největší čas si to zase zopakovat a opět společně s vámi, v hlavě se mi utváří jistý nápad, který zmiňuji i v boxu kolem.

Jenže zpět do vlaku vedoucí do Cathedral of Pain… Co já si toho taky díky tomu ve škole navymýšlel o postupu dál, já vůbec byl taky dobrej lidovej vypravěč, když si to člověk vezme. Kluci mi to žrali, poněvadž už neměli možnost si to zahrát, jestli se někdy k tomu vrátili, tak mě jistě proklínají.

Ze hry jsem byl vyplesklý už od samého začátku, nutno ještě dodat, že jsem i počítač měl čerstvě nový a po hraní Dooma u kámoše bylo tohle setsakramenstský zjevení. Jako bych sledoval film! Najednou si člověk zamiluje klasiku, klavírní náběh Beethovenovi Moonlight Sonaty mi rezonoval v uších ještě hodně dlouho. Vrchní audiomistr Tim Haywood měl zkrátka cit pro to, jak vykouzlit nepřekonatelnou atmosféru. A hlas Redda Peppera? Bez něj si nedokážu vůbec hru představit. I ty citace znám snad nazpaměť – “Mary Ann Nichols, Annie Chapman, Elizabeth Stride, Catharine Eddowes, Mary Kelly… I když je to vlastně normální story o příchodu Armageddonu – berte na vědomí, že se blížil rok 2000. Takže cover cd byly přeplněné Y2K testy, které mi ve své době rozjebaly počítač a bylo rovněž dost her, co se nástupu nového tisíciletí věnovalo, zmiňme třeba Urban Chaos, na který se taky v budoucnu podíváme – stačí říct GTA 3D před tím než vůbec GTA 3 bylo?

Zkrátka Mike je ten vyvolený, co má ten náš patetickej svět zachránit. K tomu mu pomůže kněžka Nettie z Louisiany a speciální cestovní medvídek, který vám umožňuje cestovat skrz spletité cesty říše Mrtvých. Ne, tady není žádné peklo a nebe, jen peklo – Liveside/Deadside – konečně to někdo uvedl na pravou míru! Miková přeměna neprobíhala vůbec příjemně, Mikovi byla místo srdce do hrudníku vložena šamanská maska věčnosti, která mu zaručuje do jisté míry nezranitelnost. Povedlo se stvořit nového ShadowMana, který se musí po hlavě vrhnout zničit zlo a znovu nastolit pořádek, podaří se mu to? Objevuje se nečekaná hrozba pro Legiona, který se jistě bude snažit, co nejrychleji dokončit svůj plán. Proto se spojí s pěti masovými vrahy. Toto propojení se známými masovými vrahy je místy opravdu hodně podezřelé, všimnout si toho můžete ve spise, který vám hned na začátku dá Nettie. Objevuje se na scéně i Jack Rozparovač. Ve velmi pěkně provedeném animovaném intru se nám již nastíní Legionův plán, který chce vybudovat katedrálu bolesti – Asylum, k tomu využije duše zabijáckých legend a s nimi propojí pět stále žijících masových vrahů, ty to akceptují a až nadejde čas, poslouží jako brána do našeho Světa k cíli dovršit zkázu. Jako velká pomoc Legionovi bude právě Jack, který se podvolí a spáchá se slovy “for we are many” (neboť jest nás mnoho), které ještě uslyšíte nespočetněkrát, sebevražedný rituál. Asylum navštíví i Shadowman, je to opravdu povedená a obrovská katedrála, kde se skrývají ty nejtemnější duše a zde se dějí ty hlavní plány. Není času nazbyt, Michael, již jako Shadowman se dostává do oblasti New Orleansu, do Louisiany, kde má za úkol najít Nettie, dojít si pro velmi důležitou zbraň a pro medvídka jeho mrtvého bratra, který mu poslouží jako prostředek k cestování mezi říšemi. Už zde na vás dýchne atmosféra této skvělé hry, komáři, zvláštní zvuky, podivní psi, starý kostel a velice divná obloha.

Ačkoliv by asi bylo fajn ujmout se role Jacka nebo Legiona, my budeme tím spasitelem, který se skrývá v bezvýznamném studentíkovi Miku LeRoiovi, který jaksi nesprávným koketováním s voodoo magií skončil bez svých blízkých a nakonec taky zemřel. Osud, tedy kněžka Nettie, tomu ale chtěla jinak, a tak se stává z našeho Mike jediné východisko, jak náš svět zachránit. Že to byl proces nepříjemný můžeme vidět už na videu, kdy Mike dostává Masku věčnosti. Vděčnosti a zadustiučinění se dostává ale zároveň i Nettie, protože Mike k ní tak přilne, až se stanou milenci.

Až mnohem později jsem se dozvěděl, že hra je na bázi komixu. Nesmím zapomínat ani na existenci druhého herního dílu, který mně upřímně z videí, které se válely na YT absolutně nezaujal a přišel jako úplně jiná hra. Téměř až dětsky komixová a odlišná od reálně temně působícího prvního dílu, i ten příběh byl snad nějak přemotanej, ale nemohu soudit, když jsem hru nehrál, paradoxně rád bych si ji někdy zahrál, no aspoň snad na YT.

Nicméně je to tady, Govi, Dark Souls, Prophecy… úkol je jasný. Musíme najít všechny temné duše, vstřebat je do sebe, započít rituál Příchodu noci – L´Éclipser, zabít vrahy z Pětky, zničit Asylum. Nejedná se o žádné spoilery, protože tohle je Vám již dáno ze začátku hry knihou Proroctví, kterou seberete záhy po otevření prvních dušních bran. Ano, budete mít z toho zamotanou hlavu a cesta rozhodně nebude lineární, užijete si navíc i backtracking. Jenže za to budete jen rádi, že pořád budete mít důvod se vracet do těch prvních úrovní. Rozhodně nebudete kvůli tomu obviňovat vývojáře, protože z Deadside se vám nebude chtít pryč.


Dark Souls (temné duše ve hře, díky kterým levelujete, o jaká krásná paralela) jsou pro vás celou hrou tou nejsladší odměnou, mnohem lepší, jak kdybyste brali nějaké zkušenostní body za zabití potvor. Každou duši si budete vychutnávat a budete trpělivě čekat na další dušní úroveň. Ta pravá odměna se ale skrývá v tom, že tam někde se vám otevřela dušní brána, rozcestí do dalších koutů spletité říše mrtvých. Ještě vám to nestačí? Dobrá, tak tu máme chrámy, kde vás čekají mírné puzzle (stačí jen dobře stlačit tlačítko) a po lehce vydřené cestě, kde vám Loa kněžky dají pořádně zatopit, se vám objeví magické brány, co vám na kůži vytetují znaky Gad. To znamená, že se vám Deadside ještě více rozvětví… Ze začátku budete možná dost v rozpacích a budete hledat tužku s papírem, abyste si zapsali, co všechno za věci jste vynechali a byli jste si tak nějak podvědomě jistí, že na něco jsou. To ale souvisí i s itemama, protože nejen, že najdete speciální dovednosti a nové temné duše, ale i zbraně a další itemy, které slouží zároveň jako prostředek, jak se dostat do dalších nových lokací a hlavně pro další duše. Vzpomeňte si na ty, které jste možná mohli dříve vidět, ale nemohli sebrat. A pořád dokola a dokola. Možná to nezní atraktivně, ale počkejte si až v tom budete!

Temné duše vás budou provokovat a vytáčet, protože mají dost ve zvyku to, že je vidíte téměř na dosah, ale dostat se k nim je složitější. Ze začátku taky budete zmatení, ale jakmile se stanete součástí života v říši mrtvých, vše bude zapadat do koleček Dark Enginu pod vedením Legiona. A budete snad i umírat, nebude to sice tak úplně ve stylu Souls série, ale když si budete myslet, že si můžete hned jít stoupnout na rozžhavenou lávu, tak jste na velikém omylu. I když to je jen prvotní ošálení, protože vy po té lávě budete opravdu brzy chodit! Jenže zpátky k tomu “You Died”. Ve stylu Dark Souls (těch duší, co to mají v názvu) se objevíte na začátku úrovně, zase oproti Dark Souls budou všichni nepřátelé vybití a hlavně všechny duše vám zůstanou, no není to nádhera? Až na tu cestu zpátky, je to prkotina. Takže se nemusíte vůbec bát umírat.
Tam, kde se na první úrovni pohybovaly zombie, ze kterých tak maximálně čišel krvavý paprsek z očí, později už tu máte na začátku shluk kostlivců a lítající potvory. Jste možná o dost silnější, ale rozhodně ty návraty nebudete mít zadarmo. Takže opatrnost se vyplácí i na vyšších úrovních. Ačkoli je pravda, že pokud už budete trošku Deadside znát, nebude vám ani tohle dělat problém. Horší to bude až se dostanete dál, protože se dostanete zpět do Livesidu (našeho světa) a věřte mi, že tam bez svých voodoo vymožeností, které můžete používat v Deadside, dostanete na prdel. Jenže stačí se vrátit do inventáře, juknout do Prophecy a trošku přemýšlet. Docvaklo vám to? Ne, no nevadí… To je vše, co potřebujete vědět k příběhu.

Ano, možná mám jen u této hry skutečně nasazené růžové brýle. Nikdo mi stejně nevymluví, že všechny prvky hry mi přijdou i po letech zkoušení naprosto fenomenální. Ať už si vezmu grafiku, hudbu, zvuky, příběh, design, vše prostě do sebe zapadá jako samotný Dark Engine, až by Legion nadšením Armageddony páchal.

ShadowMan boduje překvapivě na poli replayability. Ačkoliv jsem do hry pronikal velmi pozvolna a pořádně jsem si ji užil možná až po dvou letech, co se mi válela na disku, tak jsem se k ní vracel nesčetněkrát. A i když znám hru snad i dnes překvapivě dobře, do teď jsem nacházel díky všemožným videím a speedrunech nové a nové věci. Můj největší fail spočíval v tom, že jsem si hru dělal nepřiměřeně těžší tím, že jsem nevěděl, že jdou zničit tzv. Loa kněžky ve zkouškových Chrámech, kde jste dostali nové dovednosti jako třeba chození v lávě.

Taky jsem v průběhu času zjistil, že hodně velký vliv na budování atmosféry měla hudba, která je i po posleších nových počinů od Tima Haywooda jako Dark Asylum Chambers tak propracovaná, že najednou mi všechny ty patra a Azyl jako takový, dává ještě větší smysl. Je to temný svět, u kterého je velká škoda, že jsme se s ním setkali jen jednou, jéé jak by se s tím dalo pracovat (opět vás odkážu na box na konci recenze). Na druhou stranu sám sebe se ptám, není to nakonec dobře? Proč vlastně prznit další legendu nějakým rebootem, určitě už bych z toho tak necítil tu nostalgickou symetrickou vlnu rozkoše.


Do teď třeba bádám, že by někdo potřeboval u ShadowMana mapu, ačkoliv se to přímo nabízí, když jsou cesty celkem dost spletité. Pokud jste si hrou už několikrát neprošli, tak budete setsakramentsky bloudit a budete se divit, jak vám dají krokodýli za vyučenou. Určitě zapomenete i na Rituál noci a budete se vracet stále zpět k veliké Pětce, budete řešit na co je Retractor a to je právě to krásné a jak já vám závidím, že to zažijete poprvé…

A pokračujeme – zbraně, dabing, postavy, zkouškové chrámy, střílení i skákání, kam se hrabe Lara! Fakt, že samotná představa prolnutí světa živých se světem mrtvých, zní hodně fantasticky, tady je to podáno ale tak dobře, že si každou cutscénu budete vychutnávat a vaše mysl bude pracovat naplno, nebo aspoň jako dítě jsem to bral jako documentary.

Pokud chcete nějaké aktuální info, přísliby nebo žhavé zboží s napísem ShadowMan – silně vám doporučuji navštívit Facebook a profil Tima Haywooda, což je v současnosti nejlepší zdroj kolem šuškandy a novinek kolem tohoto univerza. Rovněž Haywood nadále vytváří zbrusu nové hudební kousky inspirující se ShadowManem. Osobně vám doporučuji aktuální novinku Beyond the Black Door a samozřejmě zmíněné Asylum Dark Chambers. Momentálně je na spadnutí obnovení komixu od Valiantu.  Dodnes mě mrzí, že jsem se do komixu více neponořil, protože by mi bylo možná více objasněné, proč se Mike stál Shadowmanem a jak to bylo s jeho bratrem.

Vše graduje jako správné RPG, na konci se budete rochnit v lávě, z původního plivátka blesků (ShadowGun) se stane nejsilnější zbraň ve hře a vy pomalu budete připraveni na bosse. Blížíme se k další unikátní věci, Liveside/Deadside se pohybují v souběžné rovině, což znamená, že úvodním výletem do Louisiany to nekončí. Ačkoli Deadside tvoří zhruba herně 3/4. To je vlastně dobře, protože Liveside tím získává na větší atraktivitě a lokace v našem světě, jmenovitě Texas, New York či Londýn vás mile překvapí a dává jim to možnost vyniknout nad Deadsidem. Tím si vytváříme určitý paradox, protože jak Liveside, tak Deadside jsou rovnocenné audiovizuální skvosty. Výhoda je, že i když se k bossům dostanete relativně brzy na začátku, hra vám dá najevo, že sem ještě nemáte lézt. Dává vám tu možnost, ale pak se nemůžete divit, že vám kluci nedali sebemenší šanci je třeba i zranit. Všichni bossové jsou osobnosti jako prase bez ohledu na Jacka Rozparovače, můj favorit je rozhodně Avery Marx, kterému osobně Batrachian nešahá ani po kolena. To je šílenec, který by si vysloužil místo hned vedle Legiona.

Pokud rádi sbíráte cokoliv, i zde si přijdete na své, protože zde budete sbírat tzv. cadeaux, které když obětujete bohovi Loa, tak dostanete jeden bod zdraví navíc a věřte, že ho při závěrečných střetech budete potřebovat. Cadeaux jsou rozesety po obou světech, někdy na ně narazíte přímo u čumáku a jindy jsou skryté na těch nejhůře přístupných místech, i tak se vyplatí se je snažit sebrat. Sice tu máte pořád jistou rezervu, kdybyste je nenašly všechny. A nutno podotknout, že se dá hra dohrát i bez jejich sběru.

Co se týče zbraní, tak v Liveside se setkáte s klasickými evergreeny jako je brokovnice nebo samopaly. To v Deadside už vás čekají jiné  pochoutky od celkem bezvýznamného štítu až po firebally flusající pařát. A jak už jsme si řekli, dostanete se díky nim i tam, kam byste se normálně nedostali, takže fakt se dívejte kolem sebe a zkoušejte!

Možná je to prostě jen mnou a vás hra dneska už ničím nezaujme, ale podepíšu se klidně krví, že tuhle hru stojí za to aspoň zkusit. Díky Lets Play na YT jsem objevil, že takových postižených lidí není rozhodně málo a i když jim třeba dělá ShadowMan mnohem větší komplikace, hru milují a vracejí se k ní jako já i po letech!

Proto si dnes uvědomuju, že kdybych měl někdy říct o nějaké hře, že bych jí dal osobně absolutní hodnocení jako best game ever (kolem čehož existuje spousta otázek), ne není to Fallout – je to prostě ShadowMan a jediná hra, co si ode mě prostě po zkoušce let zajistila ojedinělé SKUTEČNÉ 10/10. Jenže my si tady na ratingy nehrajeme, Saji – “Můžu tomu dát 11/10?”

Box 1

U ShadowMana jsem byl tak poblázněný, že jsem začal psát knihu, která navazovala na hru (napsal jsem jen slabý předprolog). Chvilku byl na světě i web, který si měl klást za cíl sjednotit všechny fanoušky a fabulovat nad všemožnými scénáři, s kterým by se tohlo univerzum mohlo poprat. Dodnes toužím po nějakém tom herním pokračování a obratně se vyhýbám již jenom náznakům něčeho, co by mi mělo připomenout ShadowMana (abych ho hned nezačal hrát). Kdybych měl prostředky a žil někde jinde, tak bych moc rád třeba i hru jako ShadowMan začal tvořit . Měl jsem dokonce i vizi příběhu, kde by hra začínala, rozepsané cutscény, až tak na mě hra zapůsobila – propojení s webem Legacy, což měla být cílová rovina.
A co dál? Na základce jsem si chtěl třeba prosadit trička se “shadowmanskýma” ikonickýma žebrama… Nebo jsem si kreslil na ruce fixou či propiskou znaky Pětky ze hry. Denně jsem ve školních lavicích pronášel repliky Legiona a když se podíváme do žhavější současnosti – tak je jasno, řekl tady někdo Dark Engine Show? “Radio show” z mého webu, inspirace samozřejmě čpěla už z rovněž již neexistujícího projektu pro satanisty – Satanic Asylum – což byl nečekaně perfektní název pro web – a těch návštěv!

Vážně jsem tu hru miloval/miluju a tím se pomalu dostáváme k těm nepříjemnějším věcem. Tudíž, že se obrovsky stydím, že jsem pustil do světa internetu nějaké neoficiální soundtracky ShadowMana. Jenže jsem byl fakt poblázněný fanboy, který chtěl tuhle pro mě kultovku šířit dál. A to se “bohužel” podařilo. Dodnes se mi tedy skrývá i na disku složka ShadowMan, která obsahuje všechno, co jsem měl hotové/rozdělané. Pokud bude zájem se o nashromažděné materiály podělit, nejsem proti (mám i nějaké verze různých retexture packů). At už tady na Pixelhuntu nebo jinde.

A závěrem silně koketuju s myšlenkou, že si dáme kompletní stream z hraní. Sám jsem na sebe zvědav, jak si to ještě pamatuju + mám v plánu to dát na jedno sezení asi v noci.

Box 2

Prošli jste si hrou? Zkuste si vygooglovat:
Simon Phipps
Shadowman comics Valiant
Shadow Man Video Game Fan Club
Helloween – Beyond The Portal
Pange Lingua Gloriosi Corporis Mysterium
ATB – Beach Vibes
Lightsphere – Underwater Landscapes
Niko S Echo – Head On
For We Are Many! Neboť jest nás mnoho!