Úvod do Pixelhunt by Sajaman

Můj první článek pro Pixelhunt. Co bych tu měl psát? Něco o sobě? Něco smysluplného? Něco inspirativního? Něco vtipného? Nebo naopak moudrého? Těžko říct. Uvidíme…

Bylo, nebylo. Psal se rok 1994 a já dostal svůj první počítač, který ovlivnil můj život navždy. 486DX, 4MB RAM, 512kb S3 grafická karta… Jo, to bylo něco. A ještě k tomu MS-DOS, které bylo celkem jednoduché na ovládání. A hlavně jsem tam měl pár her, jako byly formule od Accolade, letní a zimní olympijské hry, pár plošinovek od Apogee a pak to přišlo: Wolfenstein, Doom, Ufo, Dune 2, adventurky od Sierry a Lucasu, české hry od Vochozky… Bylo toho prostě za ta následující léta opravdu hodně. Tolik ztraceného času u počítače. Ale jsem za to rád. Vždyť kolik nádherných zážitků mi hry přinesly, kolik příběhů jsem prožil s hlavními hrdiny, kolik Stanley Cupů jsem vyhrál v NHL Hockey z roku 1993, kolik měst jsem postavil v Sim City, nebo založil v Civilizaci. Kolik kolejí jsem položil v Transport Tycoonu, kolik planet jsem teraformoval v Master of Orion, kolik rebelských šmejdů jsem postřílel v Tie Fighteru, nebo kolik chodců jsem přejel v GTA. Těch zážitků je prostě hodně. A to nemluvím o plošinovkách od Disneyho, dalších strategiích od Westwoodu, nebo RPG hrách od FTL. A hlavně Blizzard a jeho svatá trojice – Diablo, Starcraft a Warcraft. Tedy, předchozí hry jako Lost Vikings, nebo Blackthorne byly taky výborné, ale tyhle tři mě doslova přikovaly ke stolu s klávesnicí a myší. To nejhorší/nejlepší ale mělo teprve přijít…

Zhruba 3-4 roky poté, co jsem dostal svůj první počítač, jsem si začal vychutnávat i multiplayerové hraní. Jedna z výhod bydlení v paneláku byla ta, že jsem měl poblíže kamarády, kteří sdíleli stejné zájmy. A proto sesíťování počítačů nastálo byla jen otázka času. Hry jako Doom, Duke Nukem 3D, Blood a hlavně Diablo ve více hráčích je přeci jenom zábavnější a lepší, když si to zahrajete s kamarádem, než sólo. Bohužel s tím přišla i stinná stránka hraní. Novější hry opouštěly od modelu kooperativního hraní a stále více se zaměřovaly buď na příběh jako Half-Life, nebo naopak na pouhé multiplayerové klání (Unreal Tournament, Quake 3 Arena). A když poněkolikáté hrajete to samé bez příběhu, nebo naopak ten podobný příběh stále dokola, začíná vás hraní nudit a začnete se koukat po jiných možnostech. Třeba na konzole.

A tady nastává zlom mé herní kariéry. Zatímco hry z prvního Playstationu jsem hrál pomocí emulátorů na počítači nebo v podobě portů (Final Fantasy 7 a 8), druhá generace konzole od Sony nabízela něco více a emulátory to už nezvládaly emulovat. Proto jsem si PS2 koupil a vstoupil tak do konzolového světa. Když se zpětně ohlédnu na dobu PS2, byla to doba těch nejlepších her a největších inovací. Tvůrci se nebáli experimentovat a nešlo jim pouze o to, jak udělat nový remástr, nebo derivát nějaké staré hry. Vždyť to byla doba, kdy vznikla třeba hra Kingdom Hearts, jedna z mých nejoblíbenějších herních sérií. Koho by napadlo, dát dohromady svět Final Fantasy a Disneyho? Square to zkusil a vytvořili něco úžasného. Nebo God of War, Metal Gear Solid atd. A to nemluvím o Final Fantasy X, Dragon Quest VIII nebo o čím dál lepších pokračování série Gran Turismo. Přechod na PS3 byl pak povinnost.

Zatímco na PS2 jsem si hry pečlivě vybíral, na PS3 už jsem to tak neřešil a i díky relativně dobré dostupnosti a velkému portfoliu her jsem hrál vše možné. I to, co bych jinak nehrál. Hokej a mlátičky jako Soul Calibur nebo Tekken byly pro mě samozřejmostí. Stejně tak série Need for Speed nebo Call of Duty, která se mi na herním ovladači paradoxně hrála lépe, než na klávesnici a myši. Žánr JRPG pro mě obohatily i klasické RPG (Dragon Age, Mass Effect), ale i porty her z PC (Diablo 3, které se opět ovládalo lépe na konzoli, navíc s možností hrát kooperativně na jedné televizi). Navíc jsem i experimentoval se sériemi, kterým jsem věrný dodnes, jako je třeba Uncharted, Assassin’s Creed, nebo Last of Us. A pak jsou tu samozřejmě hry, které vyšly pouze tady a na které dodnes vzpomínám s láskou (Dante’s Inferno). Když jsem ale říkal, že PS2 bylo ve hrách nejvíce inovativní, myslel jsem to vážně. PS3 nebo později PS4 má skvělé hry, ale z větší části se tu nachází pokračování nebo HD remaky starších her.

A jelikož beru hraní her vážně, stále si rozšiřuji herní obzory a zkouším stále nové herní věci. Proto jsem si pořídil Game Boy Advance, Nintendo DS, Nintendo 2DS a později 3DS. Proto jsem taky koketoval s Nintendo Wii a pošilhávám po Switchi. Proto jsem si pořizoval několik verzí PSP. Proto mám Vitu. Proto mám Xbox 360 a Xbox One, a proto se chystám na SNES Classic Mini. Hraní je můj život, a dokud tu budu, budu hráčem.

Třetí fází mého herního života byla sociální sféra. Nemyslím tím to, že jsem se ponořil s Lordhellem do hraní World of Warcraft, kde jsme založili nejlepší gildu na našem serveru. Alespoň podle našeho názoru. Stejně tak nemluvím o dalších MMORPG hrách (LOTRO, Old Republic, Age of Conan apod.), nebo hříček z Facebooku. Myslím tím koketování s psaním o hrách. To se datuje cca 10 let zpět, kdy jsem začal prvně psát články o hrách, které jsem postupně umisťoval na různé free servery. Změna se ale stala s rozmachem blogování, kdy jsem vyzkoušel několik free poskytovatelů, které jsem nakonec vyměnil za svůj hlavní herní blog www.sajaman.cz. Ale to mi stále nestačilo. Začal jsem psát pro Doupě.cz, kde jsem napsal pár článků, které ale byly psané tzv. na zakázku, což mi vadilo a ubíralo na svobodě. Přeci jenom jsem psal jen tak pro zábavu a nic jsem za to nechtěl, tak proč ještě musím plnit deadliny a psát o tématech, která mě nebrala? Proto jsem se opět vrátil na Sajaman.cz a dál snil o něčem velkém, ale hlavně svém. A začal o tom mluvit během questování s Lordhellem ve WoWku.

Nejlepší věc na spolupráci s Lordhellem je fakt, že máme stejné zájmy, hrajeme stejné hry (ten Bloodborne ti ale neodpustím, to byl omyl!) a hlavně oba rádi píšeme. A hlavně, když to má smysl. I kdyby tento server měl jen tři nebo čtyři čtenáře, stejně budeme spokojení, protože budeme vědět, že to neděláme nadarmo. Proto jsme si řekli, že uděláme něco, co máme oba rádi, na co s láskou vzpomínáme a připomeneme tak lidem, co nemá být zapomenuto. Vytvoříme herní server o klasikách, které jsme v mládí hráli, ale které dokážou zaujmout i dnes. Proto tyto hry budeme hrát v dnešní době, budeme nahrávat jejich gameplay, popřípadě je vysílat živě. A budeme se s vámi dělit o naše zážitky z dnešního hraní spojené se vzpomínkou na minulost. Budeme vám přinášet vzpomínky na to, jak jsme kdysi hltali vše, co bylo s hrami spojené, například herní časopisy. Prostě tu budeme vzpomínat na staré dobré časy při hraní klasik, na které se nezapomíná.

Proto se usaďte, přejeme vám příjemné časy strávené lovením pixelů…