Na první pohled dost hloupá otázka, co? Jenže je to celkem palčivý problém všech hráčů, jehož jádro si pokusíme zanalyzovat a najít v tomto rozsáhlém článku. Ačkoliv se může zdát, že by na takovou otázku měla být u každého jednoznačná odpověď, není tomu tak. Svou herní krizí si projdeme každý dříve nebo později, abychom ji lépe strávili, zesumarizujeme si problémy, na které můžeme během takovéto krize narazit, pokusíme se najít novou naději a onu kouzelnou jednoznačnou odpověď.

Celkem jsem během práce na tomto článku objevil celých 11 problémů, které se někdy navzájem prolínají a ve výsledku se může zdát, že určitý problém je jen jiným názvem pro problém již uvedený, ale po důkladnějším rozboru jsem jej musel zavést do samostatné kategorie. Proto, aby to bylo jednodušší, si nejdříve všechny problémy uvedeme v následujících řádcích a pak si je probereme jednotlivě. Omlouvám se pokud vám tento článek připomíná spíše nějakou seminární práci, věřte, že jsem k tomu přistupoval, jak s nadhledem, tak i odpovědně – “balanced”.

Problémy

– Věk a absence přátel herně pozitivních
– Přehršel her
– Nostalgie
– Dehonestace her
– Důraz na moderní trendy
– Přehnaný herní multitasking
– Dohrání skvělé hry
– Prozření u pitomé hry
– Individuální úchylky
– Finance, hardware a launch-gaming
– Čas

Problém č. 1 – Věk a absence přátel herně pozitivních

No, blbče vidíš? (ospravedlňuji se za urážlivý výraz, ale ten patří jen mně). Věk je srovnatelně těžký problém jako čas. Ano, pro někoho je věk jen číslo, jenže… Už jsem to tu taky na Pixelhuntu psal, že ve svém věku narážím na odmítavý postoj k tomuto celoživotnímu koníčku. Co nebyl v nějakých mých dvaceti letech problém se tímto hobby chlubit naplno veřejně, protože od “kultury kriplů” jsme se dostali už do další fáze, se stává najednou zase věc, o které je lepší nemluvit. Nemějte mi to za zlé, je mi jasné, že záleží v jakém sociálním prostředí se člověk pohybuje, každopádně já z praxe můžu říct, že ani mí vrstevníci neberou hry jako něco, co by mělo být veřejně přijatelné jako něco naprosto normálního či postrádají naprosto elementární znalosti z herního světa. Už vůbec nemůžete něco podobného očekávat např. od vašich kolegů, kteří jsou na prahu padesátky. Pořád se setkávám s tím, že ovládat všelijaké nynější technické vymoženosti na dnes pro někoho i začátečnické úrovni, je stále obrovský problém, natož po nich vyžadovat ještě, aby měli čas pro něco jako je hraní her. Tím chci jen říct, že jsme se generálně ještě nedostali do fáze, že by hry hrál absolutně každý a nekoukalo se na ně jako něco velmi kontroverzního. Tím mám na mysli hlavně státní angažovanost nebo vůbec obecný mediální obraz. Díky hrám jako je třeba Kingdom Come: Deliverance je tu samozřejmě obrovský pokrok a průnik her do institucí, kde by je člověk ani neočekával. Možná si za zpomalenou evoluci můžeme paradoxně i my sami jako hráči (problém č. 4). Hádáme se o tom, zda jsou hry umění a neuvědomujeme si jejich neuvěřitelný ekonomický potenciál. S tím se pojí samozřejmě i ty negativní věci, o kterých se hlavně dozvídáme z všeobecných médií.

Pak tu máme problém ratingový, tady je nejlepší jako vždy si uvést příklady z praxe, ačkoliv původně jsem tuto část sem vůbec zahrnovat nechtěl, uvědomil jsem si, že nezmínit ji by byla škoda (jak ty meme obrázky pomáhají, co?). V Evropě to asi neřešíme tak divoce, ale ptejte se sami sebe, nechali byste své děti hrát GTA? Nejvíce se mi líbilo vidět takové dítko (cca 10 let), jak ve Výměně manželek nerušeně pařilo právě GTA V. Ideální pokrm pro neherní bulvár, co? Jak říkám, záleží to právě na rodičích. Já upřímně jsem z toho mírně v rozpacích, když vezmu v potaz, co za hry jsem ve svých deseti letech měl všechny možnost zkusit a co z toho mám za následky. Nechci samozřejmě působit za guilty moralistu, ale asi bych byl neklidný, kdybych nechal svou imaginární dceru hrát v 8 letech Dark Souls či Far Cry 5. My máme výhodu, že těm hrám oproti rodičům, kteří končili u osmibitů, rozumíme. Takže to mělo “své”, zlaté nude patche, co? To byly časy…

Věk jsme si teda rozkousli a upřímně na tom zase takové polemizování není. Ani nevidím problém v tom, proč bychom nemohli hrát ve 30 něco z Lego her, Wolfensteina na easy obtížnost nebo taky třeba Dark Souls. Je prokázané, že se reakce s věkem zhoršují, ale ty zkušenosti nám nikdo nevezme! Jo, je to jen číslo, na hraní nikdy nebudete příliš staří! Jasně, že jsme se spolužákama více či méně trávili svůj čas za monitorem… Jenže v 15 vám přijde divný, že existují třicátníci, co hrají hry a vy je odsuzujete (to platí teď pro nás, však pornoherečky už jsou taky mladší, jak vy!?). A hele, kolik že to mám křížků?. Nechci tvrdit, že všichni, se kterými jsem herně vyrůstal, hry hrát přestali – to může být jen moje mylná domněnka, protože jsem se s jejich majoritou už nesetkal. Jenže hry logicky musí ustupovat pomalu do pozadí. Hlavní slovo má rodina a “dospělácký” život plný odpovědností.

Hry pochopitelně mé souputníky přestaly pomalu zajímat. Já se dostal do další etapy, kamarádi se vypařili a já zůstal sám, jde se do práce. Tam všichni starší než já a nulový vztah ke hrám. Vzhledem k tomu, že jsem introvertní asociál a kromě práce nemám a ani nestojím o to chodit mimo komfortní zónu více než je třeba, tak se vše točí jen kolem několika osob z okolí (herně negativních), tak jsem zůstal na toto hobby sám. Díky tomu mám na tento koníček skoro stejný čas jako dřív. Je to můj relax a zároveň víc než to… Jenže mé blízké okolí, kde není nikdo takto postižený, tohle nedokáže pochopit. Tudíž mi zbývá jen tohle virtuální hřiště a naučil jsem se naprosto vyhýbat jakýmkoli konverzacím o hrách. Jo, vzhledem k tomu, že si objednávám hry do práce, tak se na to čas od času někdo pozastaví nebo zažiju veselou příhodu z natáčení, že třeba pošťák před penzí paří ostošest, i když třeba jenom FIFU. Výsledkem je, že lehce můžete najít někoho herně naladěného, ale po těch letech solitárnosti, kdy vám “jakseříkajíc ujel vlak”, nemáte chuť ani náladu se zase do toho dění nějak aktivně angažovat. Přeci jenom v práci jsem kolikrát do 18 hodin a to denně, takže pak je člověk jen rád, že si může sám v klidu od všech lidí, telefonátů, užít chvilku jen pro sebe a svůj počítač. A trávit čas nějakými diskusemi s ostatními hráči je unavující a vzácný čas zatracující. Jo, pořád mám nutkání se chlubit hrami třeba pitomými obrázky na Twitteru, ale už mě nebaví hry streamovat s kecama, na který nikdo není zvědavý. Natož procházet herní diskuse na herních webech či discordech, sledovat největší youtuberské hvězdy a další trendy blbosti.

Ještě musím zmínit takové to “dětské” nadšení z hry, kterou zrovna hrajete nebo si nově koupíte, to je pořád takové velmi melancholické, kór když už si ty hry můžete oproti dětství koupit za vlastní vydělané peníze. Již jsem také zmiňoval mé nadšení třeba kolem pokračování kultovky MDK, kdy jsem hrál demo pořád dokola. Dneska si nesu Kingdom Come domů a i když je to super, ty “zimomriavky”, které jste měli třeba u San Andreas, už nejsou tak intenzivní a spíše sporadické. Kolikrát tu hru necháte třeba i týden ještě na stole, když byste dřív museli okamžitě a hned pařit. Ještě často se mi poslední dobou stává, že třeba týden si nezahraju vůbec nic, nebo si raději pustím nějaký seriál, popřípadě nějakou hru hraju půl hodiny a pak ji vypnu, což nebylo dříve pro mě vůbec myslitelné. Ne, že bych nevydržel bez her třeba i měsíc, ale počet propařených hodin silně klesnul (přes fakt, že pořád hraju s ohledem k věku si myslím nadprůměrně). Podotýkám, abychom do toho nemíchali zase esportovce nebo třeba herní novináře, beru to dosti zeširoka.

Problém č. 2 – Přehršel her

Snad jsem u předchozího odstavce něco nezapomněl, takže se vrátím k rozehranému Crysis, najednou zjistím, že už je na světě jeho třetí pokračování. Jenže pozor vychází další Hitman a já ještě pořádně nezahrál jeho první díl. Na E3 je oznámeno přes 150 nových titulů, jenže já jsem z letošních pecek dohrál jen 2 a na disku se mi válí 20 rozehraných z minulého roku. Tu je nový Humble Bundle, šup si to hodit do Steamu, hele já tu mám 1257 her už? Jako cože, že jsem z nich hrál jen 16? Hele newsletter, to projedu, tuhle japonskou šílenost si přece musím zahrát, šup do wishlistu, ať na to nezapomenu. Sakra na PS3 musím dohrát Red Dead a v knihovně na PS4 mám ještě 30 her, co jsem dodnes ani nenainstaloval. Jo a počkej, zítra si jdu pro novýho Spidermana

Tohle je jen malá ukázka toho, co zažíváme snad my všichni, nebo vy stíháte hrát pravidelně všechny mainstreamové pecky a zbývají vám ještě nějaké indie tituly na skus? Tak to vám gratuluju. Já mám narvanou knihovnu (fyzickou) coverami z časopisů, Steam už ani pro aktivaci nových her z časopisů pomalu nezapínám a z PS+ mám takovou sbírku, že bych si z ní mohl vytapetovat stěnu. Nemluvě o tisíci her z všerůzných emulátorů, které mi unikly. Tohle přeci nejde dohrát do konce života, natožpak třeba i rozehrát?! A pořád vycházejí další a další a další a další. Tak proč si stěžuju, že vládne Battle Royale, když tu mám kolem miliardy her jako alternativu? Jo počkej, já ještě můžu třeba trávit tisíce hodin ve World of Warcraft…. Už v roce 2004 jsem pronesl větu, kterou jsem už tady zmiňoval.

I kdyby teď měly hry přestat vycházet, tak jsem spokojenej, protože jich je už tolik, že to člověk prostě nemůže stíhat hrát a to mě upřímně hrozně štve.

Takže v tomhle ohledu si samozřejmě nestěžuji na to, že není co hrát, ale že je toho tolik co hrát, že to je až ohavně hnusné, to snad i u těch filmů a seriálů nemám takových restů. Dostat imortalitu jako Connor MacLeod z Highlanderu, tak bych se nevěnoval cestování, ale seděl bych jen u PC, televize a komixů. Ještě, že bych to měl do nějakého roku 1950 docela snadné – respektive měl bych čas i na svůj reálný život, takže bych se věnoval orgiím, zážitkům a cestování.

Problém č. 3 – Nostalgie

Nostalgie je dobrá služka, ale zlá paní, protože se díky ní sotva pohnete z místa. To platí jak pro život, tak samozřejmě na hry. To si třeba v poklidu hrajete Fallout 3, ale nějak vás to nebaví, protože přece v New Renu a v dresu Vaultu 13 v izometrickém pohledu jste si užili mnohem víc legrace. Jenže, co kdybyste ani nevěděli, že nějaký izometrický Fallout existoval? Natož jste milovníci Skyrimu? To pak člověk mluví úplně jinak. Tím si lehce protiřečím s problémem č. 4, protože ne vždy je neznalost problémem. Třeba díky tomu působí na člověka hra ještě více zábavněji. Stačí třeba zkusit hrát hry naposled někdy v roce 1995 a najednou si zahrát něco jako The Last of Us na PS4. Neuvěřitelné, co? Jenže není to moc divoké? Dokonce jednoduché? Vždyť i já dnes naprosto zapomněl, jak jsem dřív používal něco tak primitivního jako Quick Save. Moc jsme se zhýčkali z těch všude se vyskytujících checkpointů, však? Tady bychom mohli bádat do zblbnutí, jenže tohle jako příklad naprosto stačí. Schválně si zkuste zahrát třeba poslední díl Far Cry a pak třeba stařičký Blood. Věřte, že se do toho budete chvilku dostávat, ale pak zjistíte, že se bavíte stejně nebo ne?

Problém č. 4 – Dehonestace her

Dřív jsem zaujímal naprosto alergický a razantně averzní postoj ke všem youtuberům a streamerům, to se postupem času pomalu vyvíjí, a proto nechci tento trend razantně ihned odsuzovat. Poněvadž jej řada lidí dělá velmi dobře a čím více tento způsob hraní her sledujete, tím více tomu přicházíte na kloub. Mně se třeba nedávno stalo, že jsem si zapnul nějaký stream z hraní “marsového” DLC k Far Cry 5 a musím přiznat, že jsem se takhle dlouho nenasmál a vydržel jsem u toho hodinu. Tady samozřejmě přichází na řadu vaše sympatie. Jenže stále mám dosti převládající pocit, že youtubeři jsou z většiny naprostá trdla, která chtějí znít co nejvíc zábavně, naivně chytře a prvoplánově, navíc jsou to všechno mnohem mladší ročníky než jsem já, takže tento humor nedokážu nějak pochopit a strávit. Nejvíce mi na tom vadí, že takovýto streameři mluví jako by sežrali veškerou moudrost světa, přitom mají odehráno jen několik herních a hlavně moderních titulů. Můžete namítat, že to je jenom má závist. Jenže dřív to prostě fungovalo jinak, o hrách se mluvilo, hezky se mluvilo… Pardon, nechal jsem se unést, neříkám, že jsem nějaký herní znalec a děd vševěd (jen kostěj), hafo herních základních a těch nezákladních moderních titulů jsem z velké části ani osobně nehrál. Jenže těch her jsem nahrál, myslím si dostatek, načetl jsem si o všech taky dost vět, abych měl nějaký přehled. Jenže jsem dosti plachý na to, abych se do nějakého streamingu pouštěl a hlavně z velké části, proč bych to měl dělat? Díky tomu by taky třeba člověk záhy zjistil, že to není žádná legrace. Jenže furt mi z toho vychází, že z toho neherní a potažmo i některá herní veřejnost má mylný pocit, že hry jsou prostě jen pro mladé a ujeté (zjeté).

Zkrátka hry si máte sami zahrát a ne se jen dívat na někoho, jak je hraje (pozriťe si příkladnou epizodu ze South Parku). Vašim sledováním možná někomu podpoříte sledovanost a ještě si vydělá, ale až teprve koupí reklamované hry se nějak uzavře ten koloběh. Je pravda, že to je lepší než hry pirátit nebo si dělat obrázek z psaných textů a propagačních videí, ale všeho odsaď pocaď. Jenže prostě nic na tom nemění to, že když si hledám průchod nějakou hru, tak vyhledávám ty průchody, kde to nikdo nekazí svým rádoby vtipným komentářem. Má to samozřejmě smysl, ale jen v některých případech a herních žánrech.

Problém č. 5 – Důraz na moderní trendy

Nabídka určuje poptávku, poptávka určuje nabídku? Určitá skupina lidí se zbláznila do PUBG a Fortnite a najednou každá hra musí mít nějakou formu multiplayeru (bez ohledu jestli je to styl battle-royale). Jasné, že je všechno o penězích, ale dost to bolí, že se pro vás osobně objevují tituly, které vás kvůli tomuto problému nezajímají a úspěšně třeba kolidují s druhou částí u problému č. 1 a vy se dostanete do fáze, že a) buď ty hry prostě nemáte možnost si zahrát, i když byste moc rádi. A za b) máte úplně odlišné herní individuální preference, nejlépe je vše uvést v příkladech. Milujete single-player? Takže třeba Shadow of the Tomb Raider, všude čtu a vidím, jak jsou všichni otrávení z toho, že zase to samé a že už o tohle nikdo nestojí. Jenže já jako fanoušek Lary Croft vítám s nadšením každý takovýto titul (prosím nadále bez dominance multiplayeru) a mám obavy, že se hra nebude dobře prodávat a tudíž už si další Laru nebudu moci zahrát a že je ještě tolik prostoru pro vyprávění dalších jejích dobrodružství. Třeba se mýlím a nová Lara se bude prodávat výborně. Tak jako překvapily single-player-only tituly jako třeba nový God of War. Chtěl jsem napsat třeba i Wolfenstein, ale s oznámeným DLC Youngblood, kde jsem se dočetl, že je coop snad povinný, se cítím zase ochuzen, že si hru prostě sám neužiju. Fallout 76 je taky ústřel vedle dle mého pohledu, jenže co když se bude prodávat náramně dobře a pak bude pokračování Fallout 5 podobného rázu? Je samozřejmě jasné, že battle-royale nebude fungovat věčně a už teď můžete směle googlovat příklady těch, co si na tomhle silně vylámaly zuby a já pořád budu zarytě tvrdit, že z dlouhodobého hlediska prostě multiplayer hry zapadnou a bude se držet jen pár hráčů na trhu, zatímco single-player hry jsou tady s námi pořád (když do toho s prominutím nenaserou povinné “online prvky” – víme?).

Chcete zkusit si zahrát třeba Overwatch, jenže jako úplný noob si vás všichni dávají k večeři.  Což má za následek, že vy nemáte důvod dál hrát a úplně ztratíte chuť se pokoušet se hrou nadále problematicky prodírat (Overwatch můžete zaměnit třeba za DOTU, CS, PUBG, CoD). Co třeba zkusit vytáhnout z kalh… šuplíku (vrrr, vrr) nějakou starou hru, kterou musíte taky hrát online, ale nikdo ji nehraje a když už, tak jen hackeři, kteří si z toho udělali jedno velké nehlídané hřiště. Třeba máte i náladu se snažit zlepšit, ale vždy vám dá někdo na prdel, protože nikdy nemůžete dohnat čas a zkušenosti, který nějakému takovému titulu mladistvý pařan věnoval – git gud. Radši s tím přestanu, protože tohle už moc nesouvisí s názvem problému a nezájem o hraní ve více hráčích je hlavně má osobní smůla. Nerad bych na tyhle hry plival špínu, jen konstatuji, je dobře, že máme z čeho vybírat.

Problém č. 6 – Přehnaný herní multitasking

Tímhle problémem jsem silně procházel v době, kdy jsem měl svůj první nový počítač a už v té době mě kamarád vštěpoval do hlavy, že je dobré se věnovat pouze jedné hře a nerozehrát jich třeba deset. Můj víkend byl třeba časově rozdělený do toho, že jsem od 12-13 hrál Chaser, pak se vrátil od 13-14 k Far Cry, mezi 14-16 jsem se věnoval Gothicu a poté od 16-20 Baldur’s Gate. Samozřejmě, že takový plán nikdy v praxi nefungoval. Tu jsem se tak bavil u jedné hry, že jsem jí přestal hrát třeba až v 6 hodin a ejhle – celý plán můžete zmuchlat a zahodit do koše. Vůbec, jak se máte z akčního nářezu herně přecvaknout na hutné klikací konverzační RPG, u kterého si po týdnu ani nepamatujete, proč jste v téhle a téhle lokaci? Takže je to tady, někdy jsou pro vás jediné možnosti volby mezi tím, že hru rozehrajete znovu anebo ji tak dlouho budete nadále ignorovat, že to skončí tak, že hru kvůli místu odstraníte z disku a necháte si jen uložené pozice. Věřte mi, že se mi tady povaluje takových cd a složek s uloženými savy z her, které jsem hrál třeba před 10 lety desítky.

To myslím naprosto vážně, samozřejmě, že ty savy jsem nikdy už nevyužil a to ani v případech, kdy jsem měl hru dohranou. Proto jsem taky vždycky rozehrával Maxe Payna 2 na první obtížnost znovu a znovu, abych se k obtížnosti Dead Man Walking už nedostal (což možná platí více u prvního dílu, protože k “tajnému” konci jsem se osobně dostal – vůbec jsem byl v MP2 přeborník). S trochou sebezapření se dá říct, že to někdy fungovat může. Třeba u mě to fungovalo v případě, že jsem se po náročné herní “session” v Dark Souls (já vím, pořád zmiňuji, to je prokletí všech herních médií), rád chodil odpočívat v podobě střílení “peggies” ve Far Cry 5. Jenže k tomu si třeba ještě přidat takového Vampyra, to už by bylo na mě moc. Takže počítejte s tím, že je opravdu moudré se věnovat jen jedné rozehrané hře a po dohrání se teprve přeorientovat na novou hru. Ještě jsem samozřejmě zapomněl zmínit, že nějaké odreagovací střílení v Black Ops či nějaký ten “dung” ve WoW se dá použít jako ultimátní výjimky.

Jenže, co když nastane další nečekaný problém? Pohltí vás hype u právě vycházející nové hry, kterou si koupíte, začnete dychtivě hrát a váš postup si po dohrání velké open world hry přestanete pamatovat a bude vám to tak proti srsti, že stejně začnete zase od začátku. Vidíte, co jsem vám říkal? Musíte prostě odolat, tím se dostanete k definitivnímu řešení vašeho problému. Další věc, kterou brát v potaz, je běžná situace, když se dostaví stereotyp a vy se pomalu dostanete do fáze, že hru budete hrát z letargie. To je ještě větší problém než u problému nových her, tohle je výlet do herních pekel. Protože hry primárně hrajeme pro odreagování a zábavu, jakmile se přestaneme bavit, je veliký problém. Jenže, co s tím? Kámoši mají hru všichni odehranou, ale vás moc nebaví, ale musíte to přece dohrát! Vezměte si pro a proti a popřípadě se na kámoše vykašlete a za spoily jim dejte přes hubu. Utěšující je, že váš mozek má tendenci zapomínat, takže?

Problém č. 7 – Dohrání skvělé hry

Tohle někdy emočně dost bolí, ale jsme přece tvrdí chlapi (holky – prosím bez tvrdého). Takovou dobu jste hře věnovali, ale víte, že už je pro vás konec. Jasně, vždy si to můžete dát znova, ale bude vás to stále bavit? Je opravdu jen zlomek her, ke které je radost se vracet třeba i po desítkách letech (pokud taky dovolí hardware), ale jednoznačně jsou mezi námi, i když je to velmi ohrožený druh. Proto s tímto problém hazardujte se zodpovědností. Snadno pak můžete zjistit, že vás to otráví už po první lokaci anebo pravý opak? Troufnete si? Každopádně jsem rád, že mám takovýto pocit z hodně her, které dohraji. Je to takový tragikomický pocit, jste rádi, že jste to dohráli a zároveň závidíte všem, kteří tohle zažijí poprvé.

Problém č. 8 – Prozření u pitomé hry

Poplakali jsme si u předchozího “hezkého” problému a teď ten pravý opak, už se vám někdy za váš pařanský život stalo, že vám hra doslova rozdrtila vaše hráčské ego a málem vás donutila se na hraní vykašlat? Mě to postihlo málem, a proto nehrajte za každou cenu všechno, co vám přijde pod ruku! Nevěřte za každou cenu předobjednávkám, recenzím… Pravda, někdy můžete být mile překvapeni a nebo naprosto zdrceni. Hledejte, čtěte a zkoušejte, případně ihned zničte – vy za to ve výsledku dáváte své peníze a podporujete možná i nechtěné.

Medal of Honor (2010). Tyto tři slova mluví totálně za všechno, proto možná jsem takový “CoDlike” her odpůrce, který se u žádného dílu do téhle samozvané moderní jednohubky nemůže u žádného dílu zakousnout (čest prvnímu dílu – platí i pro MoH). Nýbrž u Medal of Honor jsem se poprvé zarazil, něco se ve mně zlomilo a dodnes nemůžu zapomenout na můj neustálý “hate flow” přes herního klienta XFire, kdy jsem na tý hře začal nenávidět absolutně všechno. Najednou dáváte zřetel i tomu, co byste při normální pařbě absolutně míjeli. Jenže mně začalo vadit absolutně všechno, jak hloupé, pitomé, až urážlivé to bylo. Tohle vývojáři skutečně mysleli vážně? MoH mě silně ovlivnil a vlastně i vytříbil můj herní vkus, páč do té doby jsem hrál skutečně vše, co se naskytlo. Tady jsem konečně zjistil, že se opravdu nevyplatí věnovat čas všem hrám. Při tom se mi ta hra tak líbila! Což zaskočilo i ostříleného kámoše, jenže po honičce na sněžných skůtrech (pokud si dobře pamatuji) jako by se něco stalo a mě ta hra začala srát na každém kroku, do téhle doby jsem se bavil a najednou jsem to začal nenávidět a při tom jsem tu hru i s problémy dohrál. Nikdy více, někde se mi ty haty i válejí na disku.

Problém č. 9 – Individuální úchylky


Každý má nějakou svou úchylku, či úchylky (prosíme teď jen herní) a co já jich osobně mám. Postupem času zjišťuji, že mi teď ve stáří dosti zmutovaly. Jsou hráči různí, jedni umí dát headshot na 100 km skákací postavičce, jiní se vyžívají v náročných strategiích typu Europa Universalis, či sbírají achievementy za každou cenu s tím, že třeba hře, která se dá dohrát normálním způsobem za nějakých 6 hodin věnují hodin 500. Jsou to úchylové? Jasně, že ne – z určitých úhlů pohledu to můžou být géniové, progamerové, sběratelé trofejí nebo blázni, takže je nemůžeme házet do jednoho pytle.

Osobně moje úchylka tkví v tom, že se za každou cenu věnuji věcem (side questy, collecting,…) a naprosto ignoruju hlavní quest nebo cesty, které mi hra přímo nabízí a radši šmejdím všude kolem, jestli jsem něco nezapomněl a samozřejmě zapomenu třeba sběratelské předměty všechny. Jenže touhle úchylkou, trpí snad každý druhý hráč, nebo ne? Hlavně je to utrpení v dnešní době, kdy jsou populární open-world hry, ve kterých se dá vedlejšíma činnostma zaplácat i stovka hodin. Kolikrát já se vztekám třeba nad věcí, která absolutně není nutná pro dohrání hry nebo za ní není žádná odměna a ani achievement? Přitom mi nevadí, že hru jsem dohrál a mám třeba jen 25% achievementů, pro mě je dohráno…

Další úchylka je, že mám furt takové vnitřní nutkání hry zbytečně moc vědecky analyzovat, hodnotit (samozřejmě z toho pak nekápne ani řádka recenze nebo něčeho), říkat si co je na ní špatně a najednou zjišťuju, že se vůbec nedokážu do té hry dostatečně ponořit a vůbec si ji užívat (výše uvedený Medal of Honor komplex). Pak si vymýšlím i alternativní konce, pokračování. Nejlepší je, když hrajete střílečku, kde marně hledáte klíč od dveří a ono jej stačilo ustřelit, to jste pak před tou hrou jako absolutní blbec.

Ještě si vzpomenu na jednu a to, že rád rozehrávám již rozehrané. Třeba si koupím novou hru, hned ji vyzkouším, hraju ji hodinu (někdy třeba i více hodin) a pak ji stejně rozehraji druhý den znovu od začátku. Naposled třeba Kingdom Come jsem rozehrával asi 8x než jsem se rozhodl vylézt ze Skalice.

Problém č. 10 –  Finance, hardware a launch-gaming

Co napsat k tomuhle věčnému problému? Když jsem svému kolegovi v práci říkal, že hraní her je hodně finančně náročný koníček, tak z toho hodně rychle vycouval. Máme tu hry, které vycházejí dost pravidelně a jejich cenovky se pohybují okolo 2.000,- Kč, což při podprůměrném platu není vůbec jednoduché. Jasně, každý může namítat – když nemáš na hospodu, tak do ní nelez. Jenže je to hobby číslo jedna, životní úděl a životní filozofie, takže se radši dáme na vodu a chléb. Chcete podpořit vývojáře a užít si hru, co nejdříve to jen jde. Navíc cena her sice samozřejmě svým stářím klesá, ale i tak se nedá říct, že nějak dosti výrazně. Rovněž vezměte v potaz, že jste třeba fanoušky krabicových a ne digitálních verzí. Nemluvě o stále častěji se vyskytujících sběratelských a všemožných edicí, DLC passů a dalších kravinek. Ještě horší je, že velké mainstreamové tituly vychází třeba v jeden měsíc třeba 3 a více (cca 6.000,-) a vy je musíte mít všechny!

Pak je tu samozřejmě ta omáčka kolem – merchandise, životní cyklus konzolí, neustálý přísun technologických novinek a trendů a na nový počítač si tak nějak bezúspěšně vydělávám přes 10 let. Když si pak prohlížím obrázky battle stanicí na Instagramu, závistivě polykám sliny zloby a říkám si, tohle je jen jeden velký sen. Nebýt konzolí, které nějaký ten čas vydrží, tak nevím, jak bych své pařanské libido dokázal nadále ukájet, protože hype.

V tomhle byznyse platí hype a marketingová masáž jako vlastně všude jinde, ještě více glorifikovaně… Jakožto hráči chceme samozřejmě hrát ty nejnovější hry – nejlépe hned, i týden po vydání už je pozdě. Závidím všem, kteří dokáží třeba vydržet na nějaký titul třeba 3 roky až ho uvidí za pár stovek v nějakých výhodných nabídkách. Zlaté doby, kdy ještě pirátství nepředstavovalo morální nebo technický problém anebo prostě jste hráli jen to, co bylo.

Problém č. 11 – ČAS

A naše velké jedenáctero nemůžeme zakončit ničím jiným než problémem pro nás všechny největším. Taky jen tak pro nic za nic není napsaný kapitálkami. Tenhle článek by se vlastně mohl točit jen a jen kolem tohoto problému. Podíváme se na čas ze dvou rovin – litujete a víte vůbec kolik času jste v herním světě promarnili? Věřte, že se vám teď při rychlém zamyšlení může přihodit několik “mindfucků”. Každopádně výčitky nejsou na místě, protože hry možná berou, ale taky hodně dávají. Lhal bych, kdybych neřekl, že mě někdy mrzelo, že jsem promarnil celý víkend ve hrách, ale většinou nemůžu říct, že bych toho moc litoval. Těch zážitků, všem čím jsem byl a bylo mi fajn. Proč bych jinak měl nutkání se k hraní neustále vracet, co? Neříkám, že ten život za počítačem (myslím tím venku z baráku) není taky dobrý, ale rozhodně v něm nemáme takové možnosti jako ve světě her. Je jasné, že bez něj bych zase neměl hry a ani konzoli nebo počítač, takže musí to vše existovat v symbióze.

Možná jednou toho budu skutečně litovat, ale bez her bych neuměl psát rozumně všemi deseti, nebo psát vůbec, nerozšířil si slovní zásobu, nenaučil se anglicky, nepoznal hromady nových stejně postižených lidí, nenaučil se více s počítačem a vůbec jako toho je prostě moc a moc. Jak jsem to četl někde ve Score, aby vám hry nic nepřinesly, museli byste hrát Dooma pořád dokola a to ještě blbě.

Slíbil jsem vám teda problém času rozebrat ve dvou rovinách, tak se nejdříve podíváme na tu humornou první (obě příhody se týkají World of Warcraft)

První “lysohlávkový” zážitek

WoW je vůbec takový stroj na zážitky. Nikdy jsem nebral drogy (když tedy pominu alkohol a cigarety), ale tohle byla chvíle, kdy jsem si myslel, že jsem se ocitl někde mimo časoprostor. Dost zřetelně a hmatatelně si tenhle stav pamatuju dodnes. To se stalo, že jsem ještě na straně Hordy procházel Barrens a skončil jednu nějakou velmi dlouhou session nějak od 11 odpoledne až v 9 ráno druhý den. To už slunce pralo do oken a já jaksi odpadl. Díky tolerantním rodičům, kteří mě nechali spát, jsem se probudil až nějak ve 4 hodiny odpoledne. Což mi věřte, se fakt stávalo velmi vzácně – tudíž, i když jsem někdy přepískl, tak jsem ještě v plné mladistvé síle třeba vydržel fungovat nonstop v kuse, nebo jsem se třeba probral po 3 hodinách spánku. Vždy se nějak vzpamatujete, jenže tohle bylo jako bych ještě pořád spál. Byla zima, takže to znamenalo, že ve 4 už byla tma a my jsme zrovna měli vyrazit někam na oslavu. Já jsem se potácel cestou do kopce v šeru a v uších mi čistě rezonovala melodie z Barrens a mně ještě trvalo několik minut než jsem si uvědomil, že už nespim a že mám nad svým tělem plnou kontrolu. Těžko popsatelné a těžko zapomenutelné. 

Druhý zážitek – herní vyhoření

Ještě za dob free WoW serverů jsem se tak honil za sběrem max. levelu, že jsem se zkrátka dostal do takové fáze, že jsem přestal hrát hru úplně. S tím, že jsem pro tehdejší spoluhráče přestal najednou existovat. Prostě jsem si po několika dnech a týdnech intenzivní pařby uvědomil, že ztrácím drahocenný čas. Bylo léto, prázdniny a já jsem měsíc byl skutečně jen zalezlý u monitoru v Azerothu a často do ranních hodin, tak takhle teda ne. Nemusím říkat, že to nebyla win-win situace, protože jsem se místo toho věnoval dalšímu zbytečnému plýtvání času. Samozřejmě, že záleží na každém úhlu pohledu, já se věnoval četbě komixů a pak jsem ve výsledku zjistil, že jsem si moc nepomohl a pak dohánět kamarády už byla absolutní utopie. A výsledek? První zjištění toho, že ztrácím čas hraním, což se mi stalo snad poprvé a rozhodně ne naposledy. V téže době jsem taky vůbec přestal na dlouhou dobu hrát World of Warcraft úplně.

A teď slibovaná ta druhá rovina a ta hlavní. Tohle bylo jen časové přepísknutí, které znají hráči taky jako své boty. Čas je neúprosný vládce, takže najednou zjistíte, že jste přijeli z práce, máte sice čas hrát hry, ale absolutně se vám do toho nechce, jednak proto, že jste třeba unavení, jednak z toho, že se vám nechce řešit nějaký questy nebo prostě, že jste vůbec líní vzít do ruky ovladač. Takže se z toho třeba pro mě stává to, že čas věnuji hrám jen o víkendu a to si to ještě navíc neužívám, protože jsem nervózní z tlaku toho, že někdo bude něco chtít, že za chvíli zase půjdu do práce… Nestíhám hraní her a zase velký problém – vychází nová hra, kterou prostě musím mít. Reklamy vyskakují na vás na každé stránce, abyste si danou hru ihned koupili a ještě s bonusy! Na internetu se objevují první herní streamy, recenze, nadšené ovace. Tohle samozřejmě úzce souvisí s problémem č. 10. Jenže vy jste si navíc další novou hru koupili zrovinka před týdnem, máte ji rozehranou a co teď? (Nedávno se mi taková situace stala s Horizonem, který jsem na určitý čas opustil kvůli Mass Effect Andromeda). Jsou dokonce i měsíce, kdy žádná velká AAA pecka nevyjde, ale pak jsou dny, kdy se to na vás sesype. Musíte uvažovat. Jako já jsem odolal třeba God of War, protože jsem neměl jeho předešlé díly nahrané. Rovněž nebudu věřit hypu a v únoru se vyhnu Anthemu a vyberu si mezi Days Gone a Metrem. S tím samozřejmě souvisí i vaše preference, jaké herní žánry máte raději.

Člověk si musí vybírat čemu bude věnovat čas a není pravda, že do některých věcí se nedá pouštět už zpravidla. To jsem si říkal třeba u nějakých strategií nebo her, co potřebují hodně času na pochopení. Proč jim jej nevěnovat, když se pak nachytám, že jsem u Bloodborne strávil přes 200 hodin? V Andromedě přes 100 a nejsem ochotný věnovat 10 hodin u nějaké hry naučením se jejích mechanik nebo projít si náročným tutoriálem? To je blbost, tudíž tohle je v tomto případě výmluva. Osobně radši oželím nějaké ty achievementy a rozehraju rychle jinou hru. Kde máme ten čas brát, do riti.

V takových situacích člověk teprve docení dříve zatracovanou délku u nějakých her, délka hry kolem 6 hodin byl velký problém, ale jak moc rád mám takové tituly jako třeba epizodické hry od Telltale nyní. Rád se pořád ztratím taky v náročném RPG na dlouhé hodiny, ale pak mi takové dohrání trvá i několik měsíců, holt spánek musí stranou!

Rozhřešení

je jednoduché. Stačí si důkladně přečíst předchozí rozbor problémů a příkladně se poučit! Ne, samozřejmě – hrajte, co vás momentálně baví, kupujte hry, sledujte hry, čtěte o hrách, protože to je furt mnohem lepší než si píchat žílou na ulici!

K čemu jsme tedy po tomhle náročném rozboru došly? Třeba k tomu, že jak jsem tomu věnoval tento čas, je má odpověď na mou otázku rovněž jednoznačná. Jsou samozřejmě chvíle, kdy čumím do stropu a přemýšlím, jak jsem zahodil svá mladá léta někde ve virtuální realitě, ale pak zjišťuji, že se zase usazuju k televizi a do svých rukou chopím dualshock a trávím desítky hodin v Horizonu. Na svém profilu v databázi her píši, že jsou hry prokletí a ono to tak je, ale je to krásné prokletí a já prostě zjišťuju, že mě hry baví, i když mě nebaví a to si zapište tučným písmem do vašeho mozgu.

Věřím, že jsou na tom někteří pařani s takovým malým vyhořením ještě hůře, jenže vím, že v malém koutku duše touží se zase propařit celým dnem jako za mlada, i když už mají svou rodinu, starosti, práci, jiné koníčky – jejich herní já v nich určitě nezemřelo. Holt každý s touhle “urge” bojuje po svém.

To bychom měli definitivní řešení, co? Tak jako nebylo jednoduché se ustálit v názorech na všechny problémy, tak ani rozhřešení není pevně dané. Jsem každopádně rád, že jste se dostali až sem a děkuji vám rovněž za ČAS (problém č. 11), který jste věnovali tomuto článku. Snad jste se, když už nic, tak pobavili a dovedlo vás to k zamyšlení, že čas, kterým hrám věnujete nebyl k ničemu. Jen pořád nezapomínejte, že to hlavní se děje venku a na vryjte si do paměti tuhle větu – “On je ten život pěknej, i když stojí za hovno”. (připadám si teď jako reklama na Ready Player One).

Máte ještě jiný problém s hrami, nebo máte pocit, že jsem na nějaký zapomněl? Dejte vědět do komentářů pod článkem.

A ano, hry mě pořád BAVÍ a moc.