Nebo taky Lotus 3, pro ty, kdo hru znají pod jiným názvem. Pravda, novým čtenářům to nic neřekne, ale nám, pamětníkům, se rozzáří oči a vzpomínáme na dlouhé hodiny, které jsme s hrou strávili. Taky aby ne, její hratelnost, hudba a znovuhratelnost z ní dělaly klasiku už v době vzniku. Ale vezmeme to hezky popořadě…

První díl trilogie vyšel pro Amigu a Amigu ST pod názvem Lotus Esprit Turbo Challenge a už tehdy, v roce 1990, obsahoval hlavní herní prvky, které zůstaly až do konce série. Tím byla na tu dobu velice kvalitní grafika, možnost zapnout si na pozadí hudbu před závodem, hru pro dva hráče na jednom monitoru (split-screen) a hlavně auto Lotus Esprit, které vás provázelo celou hrou. Druhý díl změnil název na Lotus Turbo Challenge 2, protože obsahovalo kromě Espritu ještě Lotus Elan SE, ze kterých jste si mohli vybírat.Tento díl vyšel v roce 1991, měl lepší grafiku, protivníci už měli barevné vozy (v původní hře byly auta protivníků pouze bílá), hra vyšla kromě Amigy i na další platformy. A v roce 1992 konečně vyšel tento díl. Oproti předchozím hrám měl v této verzi hráč možnost volby mezi třemi Lotusy, každý jiné barvy, na druhou stranu bylo vše ostatní recyklováno z předchozích dílů. Proto se třeba verze pro Segu jmenovala Lotus II. Vzhedem k tomu, že jsme na PC, předchozí díly jsme nehráli a vrháme se tedy s nadšením do hraní.

Po shlédnutí intra, které je podbarvené dravou hudbou, se dostanete do přehledného menu, ve kterém máte vše důležité po ruce. Volbu jednoho nebo dvou hráčů, závody, nebo pouhý okruh, styl řazení, nebo důležitou utlitku, ve které můžete stavět vlastní tratě a pak na nich závodit. Tvůrci hry, Magnetic Fields toto později zužitkovali ve své další hře, International Rally Championship. Ale zpět k Lotusu. V případě hry jednoho hráče máte možnost vybrat si jeden ze tří šampionátů, kdy každý obsahuje více a více tratí. Ty se navíc obměňují, takže stejné prostředí v prvním šampionátu nemá stejné silnice jako třeba ve druhém. Každý závod jedete jako jeden z dvaceti závodníků a musíte se umístit do desáté pozice. Za první až desátou pozici dostanete body, kdo má nejvíce, vyhrál. Taky se zvyšuje obtížnost hry v podobě překážek na silnici nebo častějších zatáček. A nesmím zapomenout ani na tankování, které hra obsahuje už od prvního dílu. Během závodu vám ubývá palivo a po každém projetí startem máte možnost zastavit v odstavném pruhu, kde se auto samo natankuje. Zajímavá vychytávka, která dokáže zvrátit celý závod. Hlavně v případě šesti a více kol během jednoho závodu.

Grafiku jsem již zmiňoval, na poměry tehdejší doby se jednalo o kvalitní počin, v dnešní době už sotva někoho osloví, leda tak pamětníky. Prostředí jsou rozmanitá, závodíte v městské části, v přírodě, na sněhu, v poušti, na variantě dálnice D1 a na několika dalších lokacích. Každé prostředí přináší nějaké vlastní prvky hry – v poušti se přes silnici kutálí stohy prachu, na venkově se do vás opírá pořádný vítr a D1 snad ani nemusím popisovat. Ovládání aut je stejné u všech tří modelů Lotusu, liší se akorát v maximální rychlosti. Takže si ve finále budete brát hlavně fialového Esprita S4, který je nejrychlejší.

 

 

Jak jsem již říkal, hra je chytlavá a zábavná. Pokud si ale přizvete k hraní kamaráda, je zážitek větší a hra tak dostává jiný rozměr. Asi jako všechny kompetitivní hry. Obrazovka se rozpůlí na dvě části a každý hráč má svou polovinu. Nemůžete si ale vzít stejné auto. Netuším proč, ale je to tak. Na hratelnosti to neubírá, zábava je stejná. Abych ale hru jenom nechválil, jsou tu i věci, které hráče mohou odradit, popřípadě frustrovat. Když už si tedy vyberete nějaké auto, máte ho jako jediný. Vezmete si fialového Esprita, už ho nikde neuvidíte. Pouze žlutá a šedá auta. Je to sice kosmetická záležitost, ale dokáže to překvapit. Různorodost by tu byla vítána. Horší je to ale s obtížností. Hlavně v poslední sérii šampionátu. Máte 15 závodů a dostat se za polovinu je pro stávající hráče pomalu nadlidský výkon. Vzpomínám si, že mi to kdysi dávno nedělalo problémy, protože více závodních her nebylo a tak se hrálo to samé dokola. Teď je to jiné. Závodních her máme spousty, každá má jinou herní mechaniku a každou se musíte naučit. Pokud bych tedy chtěl vyhrát komplet celý šampionát, musel bych strávit desítky hodin hraním a zapamatováním si každé zatáčky. A ani hra vám v tom nepomáhá. I šedá auta, která platí za ta nejpomalejší, se rozjíždějí podstatně rychleji, než to vaše a i když startujete z desátého místa, než se pořádně rozjedete, jste poslední. Překážky na trati (bahno, stromy, louže, sníh, ostatní auta) vás zpomalí, zatímco ostatní auta projedou bez problému skrz ně. Vy musíte tankovat, oni ne. Jak jsem ale říkal, ve své době nám to nevadilo, brali jsme to jako výzvu, teď je to otravné, nelogické a nefér.

Co říci závěrem? Pokud si hru pamatujete, můžete s námi zavzpomínat a zamáčknout nostalgickou slzu. Pokud jste mladší hráč, asi od ní nic nečekejte a radši se jí vyhněte. Má sice svoje kouzlo, ale bohužel se na ní podepsal zub času. Přeci jenom, už je tu s námi 26 let a to je co říci!