Pomalu se vracím (vracíme) v této zvláštní době k něčemu produktivnímu, jako je právě práce na projektu Pixelhunt. Není vždy lehké navazovat, ani si něco obhajovat. Především to zajímá vlastně jenom nás, nebojte se, že by se vůbec nic nového neudálo. V záloze máme hodně článku, některé de facto hotové, u některých třeba jen několikaslovné poznámky, abychom na ně nezapomněli… A já si myslím, že o to všechno přijít, by byla velká škoda. Snažím se tedy z těch všech uložených úryvků vyplodit sem veřejně něco smysluplného, jedním z těchto věcí je relativně nedávná radost z dohrání původního (pra)otce všech 3D stříleček Wolfa… Při nějakém běžném hraní Wolfensteina: Youngblood a užíváním si meziher s klasickým Wolfem přímo ve hře, jsem se rozhodl, proč si to teda nezkusit i samostatně a tyhle následující slova ze mě vypadly… Berte prosím na vědomí, že to není úplně vypsané z čerstvých zážitků, ale je nutné se o to podělit. Ještě připomenu, že jsem na základě nadšení dohrál i pokračování Spear of Destiny, navázal Doomem a Quakem (těmi původními i těmi moderními). Pokračování SOD je vesměs to samé až na pár kosmetických změn, takže to berte i jako chvalozpěv na něj.
Wolfenstein 3D, je snad vůbec nutné něco psát o praotci všech 3D stříleček, který by měl být součástí všech Windows včetně Doomu vedle Solitaire…? O hře, kterou hráli snad i všichni nehráči (nebo aspoň o něm slyšeli). Wolfenstein začal další novou éru videoherní zábavy a je až s podivem, že se hratelnost ani po necelých třiceti letech vůbec nikam neztratila. Jak je to možné? Je to kombinace jednoduchého ovládání, bádání po skrytých stěnách, návykového střílení a hlavně povedeného game designu a skutečně mě zarazilo, jak se ve hře vlastně vyznám a nebýt jen pár opravdu peprných “bludišťáckých” sekcí v posledních podlažích, bych mohl s klidem říct, že orientace je skvělá. Tou pravou satisfakcí bude nicméně stejně to, až složíte Hitlera v epizodě třetí a ještě rádi plynule přejdete k prequelovým epizodám (jak se vám bude po hratelnosti stýskat).
Já se přiznám, že mě samozřejmě hraní Wolfa neminulo, ale s ostudou přiznávám, že jsem jej nikdy nedohrál. To jsem se rozhodl napravit až teď a s úsměvem jsem si vybavil, jak jsem si říkal, jak na novém PC budu hrát hry staré, co roky, desítky let! A už je to tady, malé “windowsácké” okénko ze Steam verze a jedem – oči nebolí, zábava úžasná a navíc krásná synchronizace s RGB podsvícením repráků – moderna… Neříkám, že pořád by to bylo jiné hrát to na 386 u kamaráda jako kdysi, ale i s moderním hardwarem je super, že se můžete k této ryzí klasice vrátit.
Už při nedávném hraní jednoho z nástupců původního Wolfa – YoungBlood jsem si paradoxně nejvíce užíval hraní předělávky Wolf3D v bunkru. Takže nebylo od toho daleko, abych před nedávnem dohrával původního Wolfa (rok 1992!) a už po jeho dohrání dychtivě instaloval pokračování Spear of Destiny.
Nebudeme tady rozepisovat celý průběh tohoto revolučního kousku, stačí se podívat na wikipedii, kde máte vše z dílen ID Soft dostatečně rozepsané, moderní mouse-look byl ještě daleko a přesto se to hrálo úplně v pohodě. A koho jiného si vybrat na průběh vaší řezničinou než věrné nácky? Ostudně přiznávám, že jsem hrál na druhou nejlehčí obtížnost, podobně jako u Blood, ale je to spíš z důvodu toho, že jsem moc líný a zároveň časově skoupý, abych pořád prožíval save/load orgie. I tak to neznamená, že bych neumíral, stačí chytře umístěný voják v nenáviděných výklencích a je po vás. Wolfenstein je ten, proč se začalo tomuto žánru říkat chodička/střílečka. Co je vlastně vaším úkolem, který pochopí i herní analfabet? Odpověď máte někde v tomto odstavci, kdybyste ještě nevěděli.
Máme tu tedy 6 misí po 9 podlažích [+ 1 tajné (60 úrovní total)]. A vaším úkolem je dostat se výtahem na konci úrovně do dalších a dalších pater, čím více se budete ponořovat dál, čekejte rafinovanější nepřátele, jak do počtu, tak do síly a i Hitlerem oblíbené paranormální jevy a experimenty! Lákavé, že? K tomu máte 4 zbraně, z nichž nejúčinnější je rotační kulomet a navíc vás vždy na konci jednotlivých epizod čeká jeden z nacistických bossů a na něj se musí už opatrně. A abyste to neměli takto jednoduché, přihodili vám tvůrci do cesty i několik speciálních dveří, ke kterým potřebujete klíč. A to je vlastně vše, jo a ještě můžete objevovat poklady a tajné chodby a sbírat cenné score… Není to však povinnost, hlavní je, abyste se dostali do dalších a dalších pater. A že vám chybí příběh? Ocitáte se v roli B.J. Blazkowicze (a ještě o něm hodně uslyšíme, tady vás rovněž navedu na wikipedii, abyste zjistili, jak složitý život a příběh se pod tímto jménem skrývá a pak, že jsou střílečky pitomý!), který jakožto špión spojenců se vydává zarazit tajný program strejdovi Adolfovi v Castle Hollehammer, píše se rok 1943…
A to vše stačilo, aby se z této hry stala revoluční předloha pro současné střílečky. A nejen to, stačí se podívat na komunitu, co všechno dokáže kolem Wolfa vyhrabat, nemluvě o řadě modifikací… A kdo ví, jestli by existoval třeba takový Bioshock bez Wolfensteina a navíc i tomu se dnes docela daří, jen už nečekejte to, co jste hráli v roce 1992. Dnes už jsme přeci jinde, otázkou však zůstává zdali ta hratelnost nebyla přeci lepší právě v době, kdy to všechno začalo? Nevěříte? Zkuste si to zahrát… Je třeba zabít Adolfa.
Ach, ta nostalgie… jen dodám, že i když Spear byl jen s novými texturami, i tak dokázal změnit atmosféru a dojem z toho, že už nejsi na hradě nebo zámku, ale ve sklepení, žalářích a tak. A hned to byla jiná hra.