Diablo

Jistě vám neuniklo oznámení remasteru Diablo 2: Resurrected, které udělalo radost každému pařanovi včetně mě. Ačkoliv nemám s Diablem takové zkušenosti a silné pouto jako mají ostatní, překvapivě mám s ním spojených dostatek pěkných zážitků. Z Diablo dvojky jsem byl ve své době tak rozčarovaný, že ji nemůžu hrát bez CD, protože kamarád si koupil originálku a rozhodně mi nehodlal hru si nechat déle než za jeho pobytu u nás doma – chápu… Až po dlouhých několika letech jsem se k Diablu 2 vrátil, navíc v té době už tehdy s existujícím datadiskem Lord of Destruction a konečně jsem se do hry naplno za barbara vrhnul. Už nechápu sice to, že jsem tvrdošíjně zůstal u původní verze bez datadisku s nízkým rozlišením, ale to je jedno. Zažil jsem svůj historicky první herní nonstop a čarovné kouzlo této návykové hratelnosti. Ještě je třeba zmínit, že jsem u toho paradoxně nevydržel a pak se dostáváme až do roku 2012, kdy vyšlo Diablo 3, které jsem už tedy hrál relativně dostatečně, několikrát dohrál, včetně blbostí jako využívání aukce a primárně celou hru jsem si prošel nejdříve v coopu (což je u mě ještě více překvapující)! Fenomenální vzpomínky… Které doufám ještě budou pokračovat, navíc dodnes jsem nehrál datadisk k Diablo 3.

Jenže, co ta jednička? Povinná vzdělávací a herní legenda, která dala vznik žánru nové větve akčních RPG – “diablovka”. Když se ji povedlo získat GoGu, neváhal jsem dlouho, tohle prostě musím mít. Ovšem až teprve teď s hypem kolem remasteru dvojky, se dostávám k tomu, co to všechno začalo. A byl jsem jen utvrzen v tom, že se hratelnost podobně jako u Wolfensteina 3D nikam neztrácí… Člověk má samozřejmě tendenci v tom hledat něco, co není, aniž by si uvědomil, že je vše vlastně skutečně triviální a následně geniální. Tím jednak mám na mysli návykovost toho, že vás hra nutí si dát ještě jedno patro a ještě jedno patro a zároveň, že v relativní jednoduchosti se skrývá mnohem propracovanější “mycelium” – tedy, že pokud si chcete opravdu Diablo užít a ovládnout do sytosti, budete muset dělat i něco navíc, než jen slepě klikat.

Už jsem to napsal v předchozím odstavci, z počátku jsem byl celkem rozladěn z toho, že mi skutečně stačí jen myš a ono to všechno půjde samo. Nedalo mi to a raději jsem si prošel manuál a některá fóra s tipy do začátku… Všechno ale brzy klaplo, já aniž bych se vůbec snažil, jsem se pak podíval na hodiny, které ukazovaly 5:30 ráno a já už hraju Diablo celých šest hodin, pecka! 

A bylo to krásných šest hodin. Jak jsem četl, tak Diablo není oproti ostatním dílů úplně jednoduchý zážitek, u Leorica jsem strávil dost dlouhou dobu a vyplincal asi 30 lektvarů, než jsem si uvědomil, že se musím vrátit skutečně trošku později. Oproti tomu u Butchera, kde jsem četl, že to byla u většiny hráčů jejich první smrt, jsem neměl sebemenší problém… Došlo na další patra a vše bylo jen těžší a těžší. Věděl jsem, že můžu začít znovu a vylevelovat se, ale radím vám – nedělejte to, nemá to ve výsledku cenu – zkuste to na jeden zátah. Velmi rychle se naučíte v Diablo orientovat, body jsem dával svému Warriorovi tam, kam bych měl (skutečně Dexterity je prim) a hlavně jsem taky zjistil, jak jedničku hrát.

Roli totiž více než hrrr na ně, hraje opatrný a taktický postup a ne styl naběhnout, nechat se obklopit potvorama a… chcípnout. Ó, jak nesnáším ty lučištníky a sukuby, které musím honit po celé úrovni. Přesto jsem mile překvapen tím, jak jsou nepřátele vychytralí a několikrát se jim povedlo, že mě dostali do kouta, ze kterého nebylo úniku, když jsem nedával pozor. Samozřejmě, že každá potvora má své patterny a když na ně přijdete, je vše lehčí, to nemění nic na faktu, že na svou dobu je to všechno fajn včetně pathfindingu… Je sice pravda, že se musíte smířit s trošku “clunky” mechanikou, kdy si párkrát zanadáváte, že si omylem loadnete hru při povypínání inventáře s charakter oknem nebo, že se vaše postavička začne motat zrovna ve chvíli, kdy potřebujete utéct do prvního patra, ale nic zásadního. Takové to ulehčení života v podobě rychlejšího pohybu, truhly, označování předmětů na zemi, na to si ještě musíte počkat. Dalo by se to tedy shrnout tím, že hra je dokonalá a tohle jsou jen drobnosti, které v určité míře vykompenzoval datadisk Hellfire. Hra má svůj lore a příběh, což byste možná ani nečekali. Navíc je docela propracovaný, dodnes se řada z nás diví, že existují knihy Diablo! Jak to, když je to “blbá rubačka”, co? 

K tomu patří i charakteristická atmosféra, stačí se jen probudit ve městě za zvuku bezprecedentně kouzelné a známé melodie… Neohrálo se to, možná po dvaceti hodinách, ale ani za těch 10 hodin můžu říct, že jsem neměl vůbec potřebu hudbu a zvuky řešit. Ačkoli musím přiznat, že aspoň ty neustálé skřeky a řinčení mečů poslouchat ve vedlejší místnosti, tak by mi na rovinu jeblo. I peklo zní jako peklo, a určitě tak vypadá, ze začátku to jsou možná zajímavé jeskyně, ale ta pozitivní nálada nevydrží dlouho, ještě že existují portály a záchytné body pro návrat do malebného města.

Město Tristram má vůbec zásadní roli. Je to tady, kdy budete řešit proradnost Archbishopa Lazaruse a pomalu všemu přicházet na kloub. Nemůžu za to, že vidím všude vliv Dark Souls, i když samozřejmě tady je to opačně a ne, po smrti se skutečně neproberete. Jen mi ten systém připadá dost podobný, akorát hrajete z izometrického pohledu. A šokuje mě, na druhou stranu zase ani až tolik ne, že hra skvěle vypadá i teď. Tenhle grafický styl snad skutečně nikdy nezestárne (možná za mě mluví léta strávená v izometrickém Falloutu) a hratelnost? To jsme se přesvědčili už u Wolfa, zkrátka a jistě, tady neexistují výmluvy k tomu, že dneska už se tohle nedá hrát. 

Jsme trošku odběhli jinam, ale bylo nutné si popsat skvělou audiovizuální stránku, Diablo rozhodně ještě nevytasilo všechny trumfy. Vrátíme se ještě do Tristramu, hrdina není žádný Lord de’Arnise (wink) nýbrž jste to prostě Vy, sic si nemůžete vybrat, jak budete vypadat, ale můžete si už vybrat jestli budete Warrior, Sorcerer nebo Rogue(rka – je to samice). Jakožto nenapravitelný bojovník (samozřejmě jen počítačový) jsem neváhal dlouho a těšil se až svého avatara obléknu do plátové zbroje a dám těm pekelným spawnům na frak pěkně zblízka (covid-necovid). 

O co vlastně jde? Jde o příběh? Ani nápad, hnacím motorem je zisk lepšího vybavení a postup do dalších pater spletitého dungeonu až do samotného pekla a pak zase znova a znova… Že vás to nebude bavit? To jste asi žádné diablo-like pořádně nehráli. Ani si člověk nedovede představit, jak moc vás touha za tím, abyste měli nejlepší postavičku s nejlepším vybavením bude hnát dopředu. Málokterá hra vás dokáže vtáhnout tak, že zjistíte, že je 6 ráno a vy pořád u toho sedíte, ba co víc – nešli jste se ani vymočit! To je to, proč je Diablo dodnes tak opěvovaný masterpiece. Navíc je to jeden z mála titulů, kterému se povedlo s druhým dílem pokořit svého předchůdce.

Vše má svůj smysl a místo, ani NPC neslouží jen jako kulisy, ale budou vám zadávat questy, povídat si s váma, aby vám pomohli najít další zákoutí v temných vrstvách rozlehlého sklepení místní katedrály. Máme tu kováře, který vám opraví zbroj a popřípadě prodá novou, klerika, který vám pomůže identifikovat magické vlastnosti předmětů, co najdete tam dole v dole… Nechybí ani healer nebo místní ožungr. Všemu podle gustu. Vše se samozřejmě bude točit  kolem dungeonu, kde se postaráte o to, aby potvory nevylezly na povrch a začaly terorizovat zbylé obyvatele Tristramu… A víte, co je super? Dungeon se skládá ze 16 pater s tu a tam nějakou odbočkou navíc a je celý procedurální! Což má taky vliv na to, že budete mít po každém znovu odehrání jiný zážitek a to si vezměte, že tohle fungovalo už v roce 1996! Nemluvě o tom, že je hra skvěle vyladěná a PC vám neudělá nějaký nesmysl, kde byste se zasekli. Kromě zbraní, co padá z potvor, nesmíme zapomenout ani na magické ať už jednorázové nebo stálé kouzla, které můžete použít ačkoliv nehrajete za kouzelníka. Nebo na oltáře, které vám dávají náhodné buffy… Zkrátka a jasně, Diablo není jen pitomá rubačka a vy už víte proč.

A taky už víte, že nemá cenu se prvnímu Diablo nějak s respektem nebo nostalgickou váhavostí bát, funguje to pořád výtečně, jen možná budete muset trošku víc zatnout zuby, protože se můžete trochu opít rohlíkem, že bude stačit jen divoce klikat. Jenže ta odměna té neutuchající a ve své podstatě jednoduché hratelnosti je i dneska výjimečná. Diablo je jedna z mála her, kde málo je někdy víc a v tom málu je ještě víc… Dejte mi dvojku – hned teď! A nepose*te to hlavně! Já prostě vydržím a nebudu hrát originál… Ďábel by svými opojnými drápky rád povil Lordhella, on běduje nešť vyčká na příchod zmrtvýchvstání!