Tohle bude netradiční recenze hned z několika důvodů –  ten první je, že to je má první exkluzivní recenze pro Pixelhunt (při ohlédnutí k faktu, kdy jsem tuto recenzi psal), ten druhý je, že jsem Blood celý odehrál v práci (přísahám, že po pracovní době – proto mi to taky trvalo 1/2 roku), třetí a nejhlavnější, že to je můj osobní velký návrat ke starým hrám – po těch unylých letech zhýčkanosti novými tituly jsem si těžko hledal tu ztracenou cestu ke starým herním titulům, ale úspěšně jsem ji našel. Slavnostně můžu říct, že graficky a všeobecně může působit Blood zastarale, ale ta hratelnost – ta se nikam neztratila ani po těch letech. Čtvrtý důvod je, že Blood jsem dohrál mezi tímto obdobím – 18.9.2017 instalace, dohráno 23.8.2018, recenze na Pixelhunt – 17.3.2021… Chyba v matrixu!

Zážitek byl trošku pro mě křest ohněm, protože z Blood jsem si vybavoval jen sladké nezkažené vzpomínky z mých školních lavic, kdy jsem Blood ještě v shareware verzi obdivoval u kamaráda. Proto jsem byl překvapený dalšími epizodami, které jsem viděl premiérově až v roce 2018. Z počátků jsem se velmi pozvolna učil těm starým mechanikám a umíral jsem po každém máznutí kladivem od základního kostlivce, abych pak v Cryptic Passage už zkušeně vybíjel jednu potvoru za druhou. Největší problém tkví v trpělivosti, věřte mi, že moderní hry mají následky na naší jistou degeneraci. Jak jinak si vysvětlit, že pro mě najednou manuální save působil jako nově vynalezený prvek v herním průmyslu. S tím profesionálním zabíjením potvor mě, prosím berte s rezervou, protože jsem si pořád jen troufnul na druhou nejlehčí obtížnost. Jednak samozřejmě kvůli času a taky, že mě fakt nebavilo umírat. I přes tuto skutečnost jsem měl hodněkrát, co dělat a hlavně u soubojů s bossy jsem začínal svou smršť nadávek vypouštět více než by bylo zdrávo. Pak jsem si i zkusil přitvrdit a když jsem nemohl ve 4. epizodě upižlat vidlemi ani toho obyčejného kostlivce, tak jsem sklopil ocas a raději se vrátil ke své ověřené “cumlikatorské” obtížnosti. Nepočítejte s žádnými checkpointy, když zemřete – je konec a musíte začít od začátku. Až po dost dlouhé době mi došlo, že se dá “savovat”, quicksavovat jsem se naučil až v poslední epizodě, protože jsem si jaksi zapomněl zjistit, že taková klávesa samozřejmě existuje a pod jakým “F”. F.

Blood můžeme směle zařadit do kategorie doomovek, jakýchžto klonů bylo stovky. Jenže je klon a klon. Klon, na kterém je vidět láska k řemeslu, všechno šlape jako hodinky s pouhými nuancemi a hlavně přináší svěží vítr do tohohle žánrů. Už jenom pro mě přitažlivé temné atmosférické prostředí, kde své putování začnete probuzením se ze svého hrobu na hřbitově, poblíž je márnice a kněží rozhodně nevypadají, že by s tím kulometem vás chtěli pozvat na sklenku červeného. Tohle je pravý horror, který je navíc plný easter eggů, takže se nebere úplně vážně. V tomto případě je ta vyváženost naprosto dokonalá a věřte mi, že přijdou i místa, kdy si naženete i do gatí. Když na vás vyběhne pekelný čokl nebo otřesně kvílející strašidlo, ze kterého jsem měl při každém setkání husí kůži, budete se cítit… jako doma. 

A přestože jsem často umíral, rychle jsem loadoval a těšil se, co na mě čeká za rohem. Design úrovní se může rovnat s kvalitami Doomu, sice občas dojde k zásekům, ale to je jen vaše blbost, že jste minuli šikovně postavenou páčku za knihovnou. Zabíjení je hlavní náplní hry. Ano, budeme muset hledat i klíče, páčky apod., ale to je na vedlejší vlně a vše se dávkuje tak akorát. Byla by totiž škoda nevyužít všechen arzenál, kterým Caleb obšťastnen jest.

Ano, hlavní hrdina se jmenuje Caleb a rozhodně to není žádný svatoušek a dobrák, co rozdává děckám “Chupa Chupsy” (teda vlastně…). Naštval se na svého bývalého pána Tchernoboga, který ho nechal potupně zemřít, bohužel pro něj se letech Caleb vrací z hrobu vyřídit si to s Tchernobogem, vivat Jesus! 

Vaší hlavní, dá se říct ikonickou zbraní pro celou hru je čtverzubec čili vidle. Ten pak střídá další ikona Bloodu a tou je dynamit (tam, kde jej máte v moderních hrách jako sekundární volbu, tady je to hlavní zbraň) a světlice. Ze začátku budete s těmito nástroji velcí kamarádi, to až později je vyměníte za brokovnici, Tommy Gun, abyste pak rozsévali zkázu s raketometem nebo úžasným Tesla kanónem (který jsem u posledních epizod využíval více než je zdrávo, každopádně u bossů bych si bez tohohle ani neškrtl). Máme tu i další exotické zbraně jako voodoo panenku nebo magickou hůl s lebkou na konci. Upřímně jsem tyhle voodoo hračičky skoro vůbec nevyužíval a zůstal u klasiky, stejně tak jsem možná trestuhodně nevyužil ani ostatní vymoženosti jako plamenomet, ostatní varianty dynamitu apod. 

Takže úkol je jasný, prostřílet se úrovní, najít klíče a pak k “děloze” představující konec úrovně, samozřejmě nechybí všemožné secrety – takže ano, bude se zase mezerníkovat u stěn. Věřte mi, že při nalezení oka, co vám přidá 100 bodů zdraví k obyčejným 100, budete vždy výskat radostí. 

Navíc je Blood skutečně děsivá hra, a když vám pocit strachu nenavodí všudypřítomná mrazivá atmosféra, tak vám ji přivodí shluk nepřátel zničehonic se objevivší za vašimi zády. Blood měl navíc od svých starších kolegů zajímavé vymoženosti navíc. Pomocí numerické klávesnice jste se dokonce mohli dívat kolem sebe, což se někdy, hlavně u nepřátel ve vodních příkopech, dosti hodilo. Mohli jste si i přepnout pohled shora a mít pěkný ptačí rozhled, ale abych se přiznal, tak jsem tuhle věc skoro nevyužil, ale věřím, že pokud jste se v těch všech místnostech ztratili, tak to mohlo být nápomocné. Jo, kdyby měl takovou možnost i Jack, tak by tam u Overlooku nezmrznul :). Grafika navíc zvládala i takové libůstky jako např. že jste se mohli prohlédnout, jak vypadáte v zrcadle. S čímž mají kolikrát problémy i mnohem novější hry. Jsem ochoten ještě tolerovat beznohé hrdiny, ale že nejsem vidět v zrcadle, tak to teda ne! Parádní hudba, zvuky, chorály z přídavku Cryptic Passage mi hrají v uchu dodnes, stejně tak jako bloudění na pouti.  

Jak jsou na tom jednotlivé epizody? Tu první jsem si vybavoval dost znatelně a úplně mě polévaly emoční vstřiky štěstěny. Proto jsem neváhal se vrhnout v márnici do pece pro secret či na začátku úrovně v křoví (asi bych neměl spoilovat, i když je to retro jako prase), pak to “výhybkování” v druhé úrovni… Jo, to byly časy. Mně osobně z toho vychází nejlépe, pochopitelně nostalgicky přisouzená první epizoda a jako fanda The Shining ta druhá, pak mě nejvíce překvapil přídavek Cryptic Passage, který kombinuje všechno dobré z předchozích epizod a upřímně jsem se u něho nejvíce bavil, užil jsem si ho, protože je nejdelší a navíc v jako jediném, jsem v něm našel modrou “vulvu” a dostal se poprvé do tajné úrovně (který má každá epizoda). Hra nabízí i podvodní úrovně, gadgety jako boty skákačky nebo beast vision. 

Do Bloodu tedy není důvod se dnes nepustit znovu, po chvilce cviku se do hry dostanete a brzy budete mít dohráno. Jedna úroveň trvá cca 15 minut, takže to není nic otřesného a dá se to dobře dávkovat i do více dnů. Samozřejmě není lepší způsob než si hru zakoupit v kompletním celku s názvem One Unit Whole Blood na GoG. Možná taky objevíte tu dávno zapomenutou ryzí hratelnost, kdy jste se nemuseli honit za achievementy a sledovat nějaké sáhodlouhé animace (UPDATE: To jsem ještě nevěděl o faktu, že si na GoGu můžete zakoupit velmi povedený remake od studia NightDive – kde mám ShadowMana??? – s názvem Blood: Fresh Supply, velmi doporučujeme, je tu i mouse-look a další upgrade, bohužel vyšel po mém dohrání Blood, takže k němu nemám potřebu se hned vracet).

Hurá na sklenku červeného za vyslechnutí vašich otčenášů za projevené hříchy… I live again!

5 1 vote
Article Rating
0
Would love your thoughts, please comment.x
()
x