Zamysleli jste se někdy nad tím, jak vnímáte hry, které hrajete? Jak k nim přistupujete a reflektujete do nich své zkušenosti, náladu, vliv okolí či dokonce věk. Jste ochotni se vystavit tuhým výzvám a jejich opakování? Jak hrajete hry? Tento článek mě napadl, když jsem se mimoděk zamyslel nad tím, jak mám přistupovat k recenzi hry staré 20 let a více. Víme, že si na hodnocení nehrajeme, ale přesto existuje vůbec objektivní recenze? Každý jsme unikátem a to se zákonitě musí projevovat ve vnímání her a nemusíte nutně při tom přistupovat ke hrám jako kritik/recenzent.
A napadalo mě mnohem více faktorů na vliv hraní her, se kterými bych se chtěl s vámi podělit. Začneme třeba atmosférou. Je dost odlišné hrát vedle obýváku, kde sedí vaši rodiče s puštěnou televizí nebo u sebe v pokojíčku bez rušivých elementů. Máte otevřené okno? Štěbetají ptáci? Hrajete v noci a se sluchátky? Hrajete na televizi s ovladačem nebo na PC se třemi monitory a při hraní ještě sledujete seriál nebo projíždíte “hamstera”? A co vy samotní – Hrajete znaveni po celodenní šichtě v práci. Přivstali jste si, abyste si, co nejvíce užili čas pro sebe než se vzbudí zbytek rodiny? Hrajete v klidu v noci, ale unavení. Nebo prostě hrajete z povinnosti, na odreagování… A co ti z vás, co hrají hry buď sporadicky nebo vůbec a někdo vám ukáže jako první hru Tennis for Two a někdo Red Dead Redemption 2. Budete mít stejnou reakci? Bude vám příjemnější se dívat nebo si to toužíte zahrát. A pak paradoxně zjistíte, že vás víc baví Tennis for Two, protože RDR2 nedokážete absolutně ovládat? Chtěl jsem jenom nastínit, že si ani neuvědomujeme, jaký důsledek to má na samotnou pařbu. Další příklad – to třeba pociťuji u čtení komixů s hudbou. Na čtení, popřípadě psaní, se potřebuju soustředit a vadí mi jakýkoli rušivý element, proto je pro mě mnohem víc schůdnější neposlouchat při čtení nic. To platí i u psaní článků – a když už, tak snesu jen ambientní hudbu, kde se nevyskytuje žádný zpěv, což je pro mě nejvíc rušivé.
A teď teda k samotným hrám, jste ochotni se hlavně u starých her věnovat čtení několikastránkového manuálu? Udělat si rešerši ve formě googlování, co nejvíce informací (a to i po dohrání hry), vyhledáváte modifikace, zabrouzdáváte do lore hry a spojeného universa ve formě s hrou spjatými komixy, filmy, knihami, hudbou… Hrajete již dohrané hry znovu, abyste objevili, co jste vynechali? A je to jedno, jestli je to lineární střílečka nebo RPG s padesáti konci? Nebo je vám to všechno jedno a hrajete hry pro zisk trofejí, pro dohrání největšího počtu her? Á propos můžete jen hrát Fifu a zbytek je vám jedno. Máte vůbec potřebu hry řešit se svými přáteli a vymýšlet si jejich alternativní konce, pokračování? Umíte si hru vůbec užít, soustředit se jen na ní a nepřemýšlet nad ostatním?
A teď něco úplně jiného – recenze. Kolikrát přemýšlím, jak ke starší hře přistupovat. Snažit se vžít do doby, kdy vyšla a hodnotit ji podle toho? Jenže, co ty zkušenosti a kvanta her, které mám za sebou… Zkrátka nejde odpárat to, že ačkoliv hra byla v nějakém ohledu revoluční, tak jsme to 100x viděli už jinde a nejhorší je, že je fakt pak těžké kvalifikovat, jestli ona recenzovaná, byla skutečně ta první, co přišla s nějakým herním originálním prvkem. Proto jsme taky zrušili hodnocení, poněvadž je to složité. Ještě bych bral to, že bych ignoroval, kolik her jsem hrál a kolik mi je let, ale v té době jsme měli taky jiný hardware a jiný pocit z hraní, to zkrátka nejde vzít zpátky. A co vaše pohodlí, máte chuť projíždět zákoutí internetu a řešit, jak hru vůbec spustit? Pak jsou staré hry těžké a nemají tak user-friendly volby jako dneska. Jste ochotni obětovat váš drahocenný čas několikátému projiti té samé úrovně? Jste vůbec schopni se přenést přes zastaralou grafiku a otřesné ovládání? Proto si myslím, že jsou remastery vítané, protože je hodně her, ke kterým se jednak nemůžete dostat legální cestou a za druhé si ji bez odpovídajícího hardwaru ani nemůžete zahrát. A pak je tu faktor „růžových brýlí“, co když to z čeho jste byli tak odvaření, je ve skutečnosti odpad.
Můj osobní vhled a nejzářnější příklad se může týkat třeba právě hraní Shadow Mana, kde to dokážu sám nejlíp reflektovat a jeví se to jako ideální příklad toho, že ať už se ke hře stavíte jakkoliv, ta hratelnost a pocit se nemění bez ohledu na to, v jakém prostředí a věku to hrajete. Jenže pak jsou tu dotyční, co si k této hře nevytvořili žádný vztah, protože ji nehráli jako já a že byla mezi prvními hrami, které jsem vůbec kdy hrál. Dotyční se k ní přemluví, ale bude se jim líbit tak jako mně? Shadow Mana jsem hrál už v roce 1999, nedlouho od data vydání a pravidelně se k němu vracím a sám přicházím na to, že objevuji pořád místa, které jsem vynechal. Nejvíc mě šokovala třeba zkratka v Temple of Life, která je celkem dost zásadní, nebo zničení Loa kněžek. Pak jsou tu materie, že jsem jako mladý jinoch nebyl schopen pokořit ani první část Deadside, protože jsem měl panickou hrůzu z kostlivců vyskakující ze výklenků. Nebyl jsem roky schopný zabít závěrečné bosse, přesto mi to nedalo a ke hře jsem se pořád vracel a vracel a bavila mě vždycky stejně, ať jsem v ní strávil hodinu na jednom místě nebo hodiny jen v Deadside. A bylo rovněž jedno, kolik let mi mi v době hraní bylo. A nejlepší na tom je, že ten pocit a to i třeba z grafiky mám pořád stejný, jak když jsem to hrál poprvé v ložnici na tátovém PC . Tím jsem chtěl hlavně naznačit, že ať už hrajete nové nebo staré hry na konzolích či na Switchi, nejlepší na tom je, že hratelnost a zábava se nevytrácí a je i jedno jestli to hrajete ve 30ti nebo v 15ti a to je jen důkaz toho, jak jsou počítačové hry krásné médium.