Nocturne

Nocturne patřilo dlouho mezi ty hry, které bych si chtěl zahrát, hlavně díky Levelu, jehož 58. číslo z roku 1999 je jediné, které mám ve své sbírce 2x, a tak dlouho okupovalo „záchodové čtení“, že se mi jeho černo-růžová obálka s Nocturne na obalu vryla do paměti. Pokud mě navíc ještě paměť neklame, tak tam byla i demoverze, která mě zřejmě kvůli hardwarová náročnosti anebo snad kvůli topornosti ovládání nedonutila si hru v té době pořídit.

Nicméně mi to nedalo spát – temná atmosféra, 30. léta, vlkodlaci, upíři… znělo to vše tak atraktivně a věřím, že zní dodnes. Já se ke hře dostávám po neuvěřitelných 25 letech a můžu říct, že jsem si ji užil stejně, jako bych si ji užíval v době vydání. Nevím, jak to máte vy, ale mně jde fakt celkem snadno se dostat do „vajbu“ (říkají mladí) a zase jsem byl ten „bezstarostný“ kluk, který si ve škole v lavici četl Level a těšil se, co bude o víkendu hrát. A jde to i přes to, že venku nebyla tma a vůbec jsem neměl klid na hraní. Po efektním hraném intru s reálnými herci jsem se okamžitě vrhnul do prvního aktu, kde mě jakožto tajemného chlápka s fedorou a neustále vlnícím se plášťem čekal briefing u tajné vládní organizace zvané Spookhouse, která řeší věci, o kterých mluví normální lidé jako o nadpřirozených jevech. Jenže my moc dobře víme, jak to je. Upíři a vlkodlaci totiž nejsou jen pohádky, ale dostávají se třeba do takových organizací jako je Al Caponeho mafie. Hlavní je vše utajit před širokou veřejností, takže na to nevytáhneme armádu, ale jen pár osvícených jedinců, kteří se toho nebojí a Spookhouse má ve svých řadách nejen lidi, ale i třeba dhampíry. Stranger (hlavní hrdina) sice nenávidí vše, co nezavání lidskostí, ale musí sloužit organizaci. Celkem nás v jeho kůži čekají 4 případy, ve kterých se dokonce lehce mění hratelnost. Tedy v tom, že nejen budete efektně střílet po všem, co se hýbe, ale zachraňovat třeba místní obyvatelstvo, nebo se stanete účastníkem jednoho zvrhlého experimentu. Je na čase vytáhnout dvoje „pětačtyřicítky“ se speciálním ektoplasmatickým zaměřováním a vyrazit do boje.

Jako první navštívíme vesnici v Německu, kde máme najít vzácný artefakt, který poskytuje upírům imunitu vůči jejich slabostem (tradičně česnek a denní světlo) a nebude trvat dlouho, co se přes les rozlézající se vlkodlaky dostaneme až k ikonickému gotickému hradu, kde nás čeká šéf všech upírů. Z vesničky dokonce zmizely ženy, které se stávají nedobrovolnými nevěstkami krvežíznivého hraběte, atmosféra jako prase a zároveň nejlepší akt ze zbylých tří. Ve druhém dějství se projedete vlakem a budete řešit výskyt zombií ve vesničce v Texasu a v neposlední řadě se podíváme i do dolů. Třetí akt je zasazen do Chicaga, kde se Al Capone spojil s jedním vědcem, který dokáže oživit padlé mafiány a na závěr 4. akt, kde nás čeká výlet do Francie za bývalým spolupracovníkem Spookhouse, co má problém s démony na místním hřbitově.

Nocturne je akční horrorová adventura a nejvíce bych ji přirovnal k Resident Evil, podobně nastavená fixní kamera a hratelnost. Fixní kamera je bohužel až příliš často kamenem úrazu, nejvíce jsem umíral právě kvůli ní. Nejhorší je jedna pasáž v továrně, kdy se musíte rychle dostat přes několik obrazovek zpět odkud jste přišli, to byl opravdu nechtěný „load fest“. Nezmiňuji, že jsem musel často reloadovat hru jenom kvůli tomu, že jsem nemohl najít na obrazovce postavu nebo že jsem zkrátka neviděl, kam střílím. Pokud navíc přijdete k nějaké postavě ze špatného úhlu, se kterou se odehrává animace, tak se zaseknete, budete přešlapovat na místě a opět následuje loading. Proto ukládejte často a pravidelně. Problematické je rovněž ovládání, nezapomínejte na možnost přemapování kláves, ale i tak budete mít aspoň ze začátku slušné obtíže si na něj zvyknout. A přes fakt, že si na ovládání nakonec zvyknete, vás čeká v závěru hry několik dalších reloadů, protože budete muset hodně skákat a hra na to není přizpůsobená. Tohle mám rád třeba v Tomb Raider, ale tady to prostě dobře nejde a jen uměle navyšuje herní dobu.

Jinak musím převážně chválit, je až k podivu, jak hra nezastárla, stále si ponechává unikátní temnou atmosféru, skvělou hru světla a stínů a ačkoliv se může stát, že budete vidět někdy úplné hovno, tak to výslednému zážitku vadit nebude. Navíc si můžete krátkodobě zapnout baterku, která vám aspoň trošku pomůže najít tu zapadlou páku ke dveřím.  Nebral bych ani za ostudu se občas podívat do návodu, u těchto her se s tím tak nějak počítá. Průchod je sice veskrze lineární, ale když se budete vracet z několika různých odboček, snadno se v tom všem zamotáte. Nocturne navíc neobsahuje volbu obtížnosti, a tak jsem ze začátku měl obavy, že budu muset srabácky využít cheatů (protože už jsem starý, čas je vzácný a jdu hlavně po příběhu a atmosféře). Ve výsledku to nebylo potřeba, stačí se trošku sžít s ovládáním a vědět, kde si můžete dovolit plýtvat municí – té není nikdy nazbyt a sbíráte ji v truhlách. Brzy sami přijdete na to, kdy se spíše hodí sekyra než střílet z brokovnice a v posledním aktu vám ani nic jiného nezbyde než protivníky mlátit pěkně ručně. Hlavní je, že se nemusíte obtížnosti hry bát, jen pamatujte, že ve třetím aktu v Chicagu se mafiáni neustále respawnují, takže tam přijde na řadu využívání uliček a střílet jen, když je to nezbytné a sbírat lékárničky! Nakousnul jsem tedy zbraně – ano, ty zůstávají hlavním řešitelem konfliktů a kromě primárních pistolí si zablbnete i s Tommy-gunem nebo plamenometem, navíc můžete u některých zbraní využít alternativní munici.

Nocturne má pro vás připravených i několik překvapení, párkrát jsem se leknul, užil si jedno komorné hudební vystoupení a v neposlední řadě se hra ani nebojí nahoty. Ještě jednou zopakuji, abyste ukládali často, pravidelně a upozornit na to, abyste se vyhnuli bugu, který jsem měl já, že u souboje s bossy – hlavně v prvním aktu, neukládejte v průběhu souboje. Dost možná se vám stane to, že se zkrátka boss nespawne a já musel celý akt opakovat znovu, protože jsem odmítal to, že bych se vrhnul na další bez toho, že bych jej sám dokončil. Na druhou stranu mi to vůbec nevadilo, protože jsem jim prolítl po předchozích zkušenostech, kdy se mi už ovládání dostalo do ruky, téměř jako nůž máslem a to jsem měl obavy z toho, že budu muset používat cheaty, abych hru v klidu a bez stresu dokončil.

Bohužel v posledním aktu lehce dochází Nocturne dech. Je sice fajn, že se více soustředí na hádanky, ale engine a hlavně kamera na tohle není stavěný, zatímco jste si užívali střílení v předchozích aktech, tady budete hlavně bojovat nablízko a vše se zdá tak nějak uspěchané a skončí tak nějak bez pocitu satisfakce.

Další obrovská škoda je otevřený konec a že se Nocturne 2 už asi nikdy nedočkáme. Terminal Reality bylo odveleno na jiné projekty, ale aspoň jsme se dočkali malého pomrknutí v Blair Witch trilogii, ke které se taky jednou dostaneme. Ještě jsem se dozvěděl, že Svetlana byla velkou inspirací pro BloodRayne a nejen ona. Jsem rád, že se aspoň trošku poté na tento titul odkazovalo, protože si to Nocturne zkrátka zaslouží. The Stranger a Spookhouse, jak už jsem zmiňoval, je samo o sobě slušným stavebním kamenem pro další příběhy a velmi dobrým základem pro remaster, u kterého bych si byl jistý, že by v dnešní době uspěl. Věřím, že pro fanoušky horrorových her má i v současné době Nocturne hodně co nabídnout, stačí překousnout kameru, toporné ovládání a určitě si tenhle výlet užijete.