Knights of the Round

Pro svou první recenzi z kategorie arkádových her, jsem si nemohl vybrat asi lepší věc. Tedy, samozřejmě, že mohl, těch her jsou tisíce, ale na Knights of the Round je přesně vidět to, co rozhodlo, že tenhle žánr mám rád. Dodnes. A nejsem v tom sám, vždyť i dnes vychází indie hry, které se snaží stylem i žánrem vrátit do doby jejich největší slávy. Jen namátkou bych zmínil Terminator 2D: No Fate, nebo Marvel Cosmic Invasion.

Ale my se teď vrátíme trochu více v čase, konkrétně do roku 1991, kdy Capcom vydalo Knights of the Round pro herní automaty a po hrách z ulice jako Final Fight se tentokráte zaměřili na fantasy příběh ze světa krále Artuše a jeho rytířů kulatého stolu. Nebo alespoň dvou z nich. Artuš, Lancelot a Percival dostanou od Merlina za úkol porazit zlého krále Garibaldiho a sjednotit Británii. Na vás je, ujmout se role jednoho z nich, nebo v případě hraní na automatu, pozvat si až dva kamarády a společně vyrazit napříč sedmi odlišnými úrovněmi, na konci každé porazit několik finálních bossů, než se konečně setkáte s Garibaldim.

Už takhle by se mohlo jednat o příjemnou hru, která vybočuje z nekonečné řady právě stylizací a umístěním. To pravé kouzlo je ale někde jinde. Za porážení nepřátel dostáváte body. Říkejme jim zkušenostní body. Když naplníte ukazatel, dostanete nový level. Ten se projeví tím, že vaše postava dostane část brnění. A pak zase. Vizuální změna, ale oživuje to stereotyp, který tu zavedly hry jako je třeba Double Dragon. A navíc v některých částech hry budete mít proti sobě protivníky na koních. Pokud je shodíte, můžete si vzít jejich oře a budete mít výhodu v bojích. Maličkosti, ale hra je hned zajímavější a vy máte možnost studovat, co dalšího tu je rozdílné od jiných her stejného žánru. Třeba scény, které se odehrávají na bojišti – v pozadí jde vidět animované souboje. Sice třeba jen jeden a v krátké smyčce, ale ve své době to bylo něco nevídaného. Dnes víme, že dřívější počítače nezvládali vypočítat více animací nebo procesů na jedné obrazovce. Opět, prkotina, ale příjemná.

Zbytek pak je standardní – s postavou jdete do pravé části obrazovky, zabijete nepřátele, rozbijete nějaké věci, ze kterých může vypadnout poklad nebo jídlo, mácháte zbraní, případně použijete speciální útok, který vám sebere část života. Tady je design zavedený a není důvod ho měnit. Musím ale dodat, že po grafické stránce se jedná o skvost. Vše je sice pixelové, ale detailně vymodelované a rozpohybované. Prostě jedna báseň. Však se taky můžete podívat na obrázky v tomto článku, nebo na video na našem YouTube kanálu, který obsahuje průchod celou hrou. Ano, tyto hry nejsou dlouhé, pokud se vám daří, máte nadání, nebo máte na pomoc kamaráda, můžete hru dohrát za hodinu. Vypadá to málo, ale vezměte si, kolikrát během hry umřete a kolikrát musíte „INSERT A COIN“. Najednou zjistíte, že jste za dohrání této hry zaplatili třeba 150 Kč. V tu chvíli si pak člověk říká, že ta placená DLC v naší době, nejsou zase tak zlá.

Pokud si chcete tuto hru zahrát i dnes, není problém. Capcom a jemu podobní vydavatelé, ví, co za poklady mají, proto si svoje hry jednou za čas dají do nějakého balíčku a vydají je na moderní konzole. Například já si jí užívám na Switchi v balíčku Capcom Beat’em Up Bundle, kde je ještě několik dalších her podobného stylu. A pokud nemáte spoluhráče, udělejte si děti a pár let počkejte. Takhle se to vyplatilo mně…