Je několik her, které vám zůstanou v paměti. První hra, kterou jste kdy hráli (pro mě Grand Prix Circuit na PC, Final Fantasy X na PS2, Forza Motorsport 3 na X360, Pokémon Diamond na NDS), první hra, kterou jste dohráli (UFO: Enemy Unknown), nebo prostě hry, které mají silný příběh (pro mě například série Final Fantasy), případně něco extra, co ovlivní vaše emoce (strach, radost, smutek). A pak jsou tu hry, které se vám uloží do paměti proto, že jste je hráli s někým dalším. Nemám teď na mysli MMORPG hry jako je World of Warcraft (mrknutí na Lordhella), ale klasické multiplayer hry. Třeba na LAN Party. Nebo jen jste si sedli s kamarádem k NHL Hockey 93 před odchodem do školy a dali pár zápasů proti sobě místo učení se latinských slovíček. Nebo Red Alert v několika hráčích proti sobě, kdy se tajně domluvíte a všichni útočíte na toho jednoho kamaráda. Nebo E1M1 v Bloodovi. Nebo spousta hodin pilování správné techniky šermu v Jedi Academy. Nebo závody ve starších Need For Speed hrách. Těch vzpomínek má každý určitě spousty. Proto jste taky na Pixelhuntu a čtete to a vzpomínáte na staré dobré časy. A oslím můstkem jsem se dostal k této hře. Popravdě, ta hra je hrozná. Nesnášel jsem jí. Ale přesto jsem do ní nastrkal víc pětikorun, než jsem dal do všech ostatních arkádových her dohromady. Proč? Protože měla Něco.
O příběhové stránce se vlastně ani nedá mluvit. Začátek hry Devil World (evropská verze japonské hry, která se jmenovala Dark Adventure) ukáže odkrytí nějaké hrobky před novináři postavou, která se nápadně podobá Indiana Jonesovi. Jeho jméno tu je ale Dr. Condor a má vedle sebe reportérku Labrynu. Překvapivě uvolní nějaké starodávné zlo (Devil King), které je přenese do jiného světa, který musí projít a zachránit tím i náš svět. Hrozné klišé, ale dobře. Na cestu skrze 19 světů se tak můžete vydat sami, nebo s kamarádem.
Zpracování je po grafické stránce velice kvalitní a detailní, dokonce je grafika v takovém izometrickém pohledu, jako později použili ve hře Diablo. Když si navíc člověk uvědomí, že hra vyšla v roce 1987, zatímco nedávno recenzované hry jako byli třeba X-Men nebo Captain America and The Avengers jsou z roku 1991 nebo 1992 a vypají hůře, než Devil World, je to docela zajímavé a člověk si pak říká, co bylo špatně. Po zvukové stránce to na svou dobu taky není špatné, je tu pár melodií, hodně zvuků a třeba boss fighty jsou i s melodií, ale to je asi tak vše. Co je horší, je časté opakování. První část hry v lesích je stejná, jen s každou misí mají nepřátelé trochu jiné schopnosti, sopečná část je taky jen trochu jinak poskládaná atd. Naštěstí se mapy opakují jen několikrát a moc neomrzí. Alespoň hned…
A tady se dostáváme k hlavnímu problému. Ta hra je nehorázně těžká a rozhodně vám nedá nic zadarmo. Uvedu příklad. První mapa je ještě procházka růžovým sadem. Ve druhé už musíte utíkat ohni, ve třetí už po vás nepřátelé hází sekyry, čtvrtá mapa je boss, v páté mapě máte navíc dřevěné lávky přes propast, které se rozpadají atd. Obtížnost tedy roste s každou mapou. Do toho vám postupně ubývá život, když zabijete všechny protivníky a zdržíte se na mapě, půjdou po vás jejich duchové a navíc máte pouze 3x Continue. Pravda, cestou sbíráte orby, které vám umožní změnit si zbraň z kuše nebo pistole na samopal, bazuku, laser (proč ne?), dynamit jako doplněk ke zbrani a štít. K tomu můžete po cestě najít plechovky, které vám doplní zdraví, ale to je tak vše. První částí projdete takřka bez problémů, jak ale dojdete do sopečné části, tak budete umírat každou chvíli. Budete tam hopsat přes lávu na pohybující se kusy skály, do toho vás budou otravovat netopýři a aby toho nebylo málo, budou okolo vás (a na vás taky) létat kusy hořlavé ztvrdlé lávy. Přesto to budete zkoušet dál a dál. Z toho všeho si asi dokážete představit, že dohrání této hry v jednom hráči vyžaduje hodně umění. Nebo náhody. Nemůžete se totiž spolehnout ani na mapy. Byl klíč minule v levém horním rohu mapy? Tak příště bude jinde. Takže tady ani rozumně nefunguje, že si zapamatujete mapu a speedrunem ji proběhnete. A přiznám se, ani já jsem ji dodnes nedohrál, což jde vidět v přiloženém videu.
Tak proč tedy na hru tak moc vzpomínám? Protože mi připomíná mládí, kdy jsem jezdil na dovolenou a s kamarádem jsme pravidelně chodili do místní maringotky, kde byly arkádové automaty s hrami jako Street Fighter, Excitebikes nebo právě Devil World. A u téhle hry jsme trávili nejvíce času. Bohužel automat byl jen s jednou sadou ovládání, takže to šlo hrát jen single, což jsme vyřešili tím, že jeden ovládal pohyb a druhý mačkal tlačítka na střílení a skákání. Ano, nebylo to ideální, ale nám to v té době stačilo a výborně jsme se u toho bavili a snažili se vždycky dostat o kus dál. Dodnes si na to vzpomínáme a jednou za čas o tom mluvíme. A co mě potěšilo, bylo to, že když jsem o hře zjišťoval nějaké informace v rámci tohoto článku, zjistil jsem, že ji Nintendo vydalo na Switch v této evropské variantě. Takže pro mě jasná koupě. Škoda jen, že nevydali původní japonskou verzi Dark Adventure, které byla pro tři hráče a přidala postavu dalšího archeologa, počet map vzrostl na 40, ale mechaniky byly trochu jiné. Například zbraně nebyly od začátku střelné, ale pro útok na blízko a další věci. Takže jak jsem říkal na začátku, jsou hry, které si zapamatujete pro jejich příběh, herní mechanismy, nebo další věci. Ale stejně tak jsou hry, které si zapamatujete jen třeba tím, jak jste je hráli, nebo s kým. A proto ty hry hrajeme.