Původně jsem plánoval tento text dát jako předmluvu k recenzi hry South Park z rokou 1998, ale vydá to vlastně na samostatný článek a myslím si, že i takové články sem na Pixelhunt patří, jsou to naše sondy (anální) do dětství, díky kterým třeba generace Z snad pochopí, proč je South Park takový fenomén z pohledu těch, kteří tuhle dobu zažili. Je to i pro mě osobně zajímavý vhled do toho, že jsme vyrůstali ve fajn době a zjistil, že jsem měl vlastně velmi benevolentní rodiče, protože si nejsem jistý, jestli South Park byl pro desetileté dítě zrovna vhodný, avšak to můžeme polemizovat i u současné generace, která se baví TikTok srajdami, AI slopy apod. Sám už jsem rodič, tak jsem docela dost zvědavý, jaký přístup k tomu budu mít já a co mě vůbec čeká.
Nastoupil jsem na základní školu v roce 1996 a jsem rád, že měl možnost zažít věci jako Tamagotchi, sbírání pogů, fenomén Matrix a spoustu dalších, co se dostali i k nám do zapadlé vesnické školy. Pochopitelně největší vliv na nás měla pořád televize, protože internet byl pořád v plenkách. Spolužáci samozřejmě ovlivňovali vztah k věcem, ke kterým bych se třeba ani nedostal. Dalo by se říct, že jsem byl takový „tweener“ a snažil se být kamarád, jak s nerdama, tak s frajírkama a různě přebíhal v rámci školních tříd a „puberty“. V prvním stupni jsem byl spíše extrovert a v druhém introvert, ale dokázal jsem se vyhnout nějaké přehnané šikaně a kamarády měl i u starších žáků. To tady zmiňuji hlavně kvůli tomu, že zatímco já neměl potuchy o hláškách z Červeného trpaslíka, tak jsem zase zapadal jinde a naopak. Hodně velký vliv na to mělo, že jsme v roce 1999 konečně měli v domácnosti regulérní počítač a já mohl konečně proniknout s nerdama do světa Score, Levelů a hrám těch spojených.
My jsme tu nicméně kvůli South Parku a hlavně jeho hrám. South Park už je vlastně taky tak trochu retro. Ačkoliv žije jeho popularita i v současnosti a sám jsem byl svědkem, že jej sleduje i současná generace 20+. Je to sice trochu jiný South Park než, na kterém jsem vyrůstal já… Každopádně je skvělé, že třeba oproti Simpsonům se South Park posunul a nezůstal v trapném „status quo“, kvůli kterému už se nedokážu na nové díly Simpsonů dívat. Zatímco u South Park pořád žasnu, bavím se a čekám na další nové epizody. Donald ať si klidně tvrdí, že už nikoho nezajímá… Sám jsem byl překvapen, kam dokáží jeho tvůrci zajít až k fascinujícímu způsobu tvorby nových epizod.
Musíme začít tím, kdy se k nám do České republiky dostal na obrazovky původní animák. Ten vysílala TV Nova pod patronátem pana ředitele Železného (na toho mám taky hafo vzpomínek a nejen na Volejte řediteli). To bylo v roce 1999 a ačkoliv nebyl vhodný pro děti, je to klasický případ zakázaného ovoce a nevadili ani obstrukce v podobě toho, že se vysílal pozdě v noci. Měli jsme hodné rodiče, kteří nám to nahrávali na VHS. Problém nastal až, když se náhodou někdo z rodičů přichomýtnul k tomu, když jsme se na něj zrovna dívali… „Na co se to, proboha, díváš?“ Tady už záleželo na tom, jak hodné rodiče jste měli. Já měl to štěstí, že jsem se mohl dívat dál. Ono to ani jinak nešlo, začínal to být kult, který se samozřejmě brzy dostal kromě animáků do her, merche atd. A víme, jaké to je, když nejste mezi spolužáky „in“. V té době nás samozřejmě brali sprosťárny a pochopitelně i mně unikalo spoustu narážek a uvědomění si, že pod tou slupkou je vlastně velmi inteligentní seriál s narážkami na okolní svět a o sprosťárny šlo až v poslední řadě. O hodinách angličtiny při zkoušení slovíček se pořád ozývalo „jižní park“, já jsem dostal k narozeninám tričko (jen blbé, když bylo od vietnamských spoluobčanů – na to rádi děcka poukazovali, že to není originál), měl jsem všemožné plastové a plyšové hračky s podobiznami Cartmana, Stana, Kyla a Kennyho, kalendáře, peněženku (tu mi ukradli a hodná maminka mi ji koupila znovu, je ve velmi dobrém vztahu, časem snad sběratelský kousek) atd… Samozřejmě, že to netrvalo věčně a přišla doba již zmíněného Matrixu, sbírání hokejových kartiček a mnoho dalšího, jen ten Harry Potter se mi úplně vyhnul… a konečně se dostáváme ke hrám.
V dobách vrcholu popularity přišel časopis Level s obálkou South Park (dokonce v různých variantách) s recenzemi a tématem týkající se i dále uvedených her. Na jednu z nich se dokonce podíváme zblízka u nás na Pixelhunt v recenzi. No a neoficiálně se to navíc množilo hromady fanouškovských her, byly jich stovky a já jsem hodně hodin trávil u hry Cartman’s Authoritah, kterou jsem si vyhledal díky pomoci ChatGPT. To byl můj první styk se South Park ve hrách, jednalo se o 2D plošinovku, kde jste sbírali legendární Cheesy Poofs. Oficiální hry přinesly South Park od Iguana Entertainmnent, South Park: Chef’s Luv Shack, South Park Rally, South Park Mega Millionaire, South Park Let’s Go Tower Defense Play!, South Park Tenorman’s Revenge a pak jako blesk z čistého nebe se objevil velmi propracovaný South Park: The Stick of Truth od Obsidian, který mi do teď zdárně uniká a samozřejmě po The Stick of Truth ještě The Fractured but Whole.
Animák je samozřejmě to nejhlavnější, proč nás South Park tak zasáhnul. Sice jsem se na něj přestal po nějaké době dívat, abych si pak užil příchod filmu na HBO – South Park: Bigger, Longer & Uncut. Následovala skvělá a legendární „World of Warcraft“ epizoda, kolem roku 2007 jsem začal znovu „sjíždět“ první sezóny a od té doby jsem už pravidelným divákem toho, co se kolem South Park šustne. Už se těším na nové díly a až si zahraju ty dvě pecky od Obsidianu!
A jak to máte vy, kdy vás South Park poprvé zasáhnul, jaké na něj máte vy vzpomínky, ať už herní či neherní?